Let me go [Ereri FF]

1.

Zase jsme se pohádali. S Erwinem jsme spolu už přes čtyři roky a je to pořád horší a horší. Ptám se sám sebe, jestli to někdy vlastně bylo v pohodě. Možná na začátku. Na začátku jsme oba byli zamilovaný a pro toho druhého bychom se rozkrájeli. Ale pak nás ta prvotní zamilovanost přešla. Nejdřív jsme si oba mysleli, že to je v pohodě, každý někdy má období, kdy je na všechny a všechno nasranej nebo prostě nemá náladu na toho druhého. Ani jeden z nás to nevnímal jako nějakou krizi nebo něco takového. Čas ubíhal a my si na sebe víc a víc zvykli. Kdo by si nezvykl, když jste v jednom bytě a trávíte spolu téměř všechen volný čas. Z odstupem času vidím, že společná domácnost celý ten vztah ještě zhoršila. Proč od sebe tedy nejdeme? Na to se ptám častěji a častěji. Já vážně nevím. Možná nerad usínám sám. A možná jsem si na něj jenom zvykl. Možná je prostě jen těžký opustit někoho, s kým jste přes čtyři roky. Na druhou stranu je to lepší než opouštět někoho po deseti nebo dvaceti letech. Každý rozchod je asi těžký. Kvůli čemu se vlastně vždycky tak pohádáme? Většinou jsou to blbosti. Poslední dobou mám ale pocit takovýho vězení. Neustále mě kontroluje, pořád se mě ptá na dotěrný otázky typu ,kam jdeš a v kolik přijdeš?'. Asi má pocit, že ve svým minimu volného času bez něj střídám nespočet milenců. Ne nepodvádím ho. Ale mám toho už dost. To, že s ním chodím neznamená, že nejsem svobodná bytost. A teď ta hlavní otázka. Miluju ho ještě vůbec? Řekl bych, že spíš ne, ale odejít stejně nedokážu.

Dnes jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem se zdržel v posilce. Kravina co? To se ale špatně vysvětluje Erwinovi, který se údajně tak pracně dělal se super romantickou večeří. Jak jsem to měl asi vědět? Nenapsal, nezavolal, že mám dorazit dřív. Jeho problém. Mě to už pomalu ale jistě začínalo vytáčet a než abych na něj začal křičet jako on na mě, zvedl jsem a odešel. Šel jsem večerním městem a tak nějak přemýšlel, jak to všechno bude dál. Budu s tím asi muset něco dělat. Kdybych věděl co a jak, všechno by bylo snazší. Procházel jsem kolem nějakýho klubu, ze kterého vycházela docela hlasitá hudba. Rozhodl jsem se něčeho trochu napít. Třeba mi to přemýšlení o mým rozpadajícím se vztahu půjde líp. Vlezl jsem tam, bylo tam na můj vkus až moc lidí, ale většina stejně tancovala vepředu u obrovských repráků, ze kterých vycházela ta hrozná hudba. Sedl jsem si na volnou židli u baru a objednal si whisky a po chvilce další a další.

Po pár dalších panácích jsem se opět ponořil do svých myšlenek. Uvědomil jsem si, že jsem docela sobec. Erwin je přesvědčen o mé nehynoucí lásce k němu, přitom já tu u skleničky whisky přemýšlím o rozchodu. A zdaleka ne poprvé. Nikdy jsem mu o tom neřekl. Ani o tom, že o tom přemýšlím, ani o tom, že už ho nejspíš nemiluju tak, jak si myslí. Možná bych byl radši, kdyby to ukončil on, ale vím, že to se nestane. Narozdíl ode mě se Erwin pořád ještě snaží to nějak zachránit. I přes ty svoje majetnický výlevy. Jsem srab. Ale možná je lepší být v takovým vztahu než být sám. Nechci se zase vracet do prázdného bytu a usínat sám.