Druhý den jsem se probrala vedle něj, což mě vyděsilo mnohem více a natolik, že jsem se stačila převrátit a sletět z postele. Sykla jsem bolestí, jak se můj bok setkal s tvrdou podlahou. Očima jsem se podívala k Benovi, který si v klidu spal dál. Pokusila jsem se postavit na nohy, což bylo marné. Nezvládala jsem to, bylo mi jasné, že to nedokážu sama a tím padem nebudu moct utéct. Nebyla jsem schopná se ani dostat zpátky na postel.
„Bene?“ Pokusila jsem se na něj zavolat ikdyž jsem měla strach z jeho probuzení,ale na zemi se mi ležet vážně nechtělo.Tohle bylo poprvé, co jsem spadla z postele.A on? Nejspíš si mě hlídal,abych mu neutekla, nevěřil mi. Tohle bylo jasné. Ben se ne a ne probrat.
„Bene!“ Vyekla jsem tolik,aby toho probralo. No nejspíš by to vzbudilo i mrtvého. Kupodivu ho to probralo, přetočil se na posteli směrem ke mně, pozvednul své obočí.
„Co děláš na zemi?“
„Protože jsem asi spadla ne?“ Zašklebila jsem se a nechápala jsem jak někdo může být tak hloupý, že jsem o jeho inteligenci pochybovala dost často, tak mi tohle ještě potvrdilo, jaký je to idiot. Né, že bych si to o něm nemyslela již dávno, ale i tak.
„Mhm, aha.“ Protočila jsem oči, že by mi mohl pomoct zpátky nahoru ho nejspíš nenapadlo.
„Nemůžeš mi pomoct nahoru?“ Kousla jsem se do rtu, nechtěla jsem aby na mě jakkýmkoliv způsobem sahál, jenže jsem byla slabá,abych se vyhrabala zpátky nahoru.
„No jo, pořád.“ Vylezl z postele, obešel jí kolem dokola až ke mně, sklonil se ke mně a vytáhl mě na postel.
„Jsi náročná.“ Bylo to zvláštní včera byl tak zvláštní, nepříjemný a nejspíš by mě přizabil, ale dneska? Nebyla v něm ani známka něčeho zlého, ale prozatím. Kromě toho bylo ráno a buhví jak to bude probíhat dále přes zbytek dne. Nejspíš bych měla začít něco dělat s nohy,aby mě začaly poslouchat a já se mohla pokusit o útěk.
„Vždycky jsem byla.“ Podívala jsem se na něj a po chvíli uhnula pohledem, bylo mi z něj špatně, z něj a z jeho chování.
„Toho jsem si všimnul.“ Dívala jsem se kolem sebe, ale můj pohlede se vyhýbal jeho ikdyž jsem věděla, že stál u mě a sledoval mě. Nelíbilo se mi to, chtěla jsem pryč. Nechtěla jsem ho naštvat, protože jsem nemohla vědět jak moc mu přeskočilo a co se v jeho hlavě děje. Když jsem se letmo podívala k němu a on se zrovna vracel zpátky do postele.
„To mě hlídáš abych ti neutekla?“
„Vlastně jo.“ Letmo pokýval hlavou, nelíbilo se mi, jak se pohybuje v mé blízkosti a hlídal mě a já se tím pádem nemohla začít připravovat na útěk. Nejspíš se mi to nikdy nepodaří. Začínala jsem si docela zoufat nad tím, jak to semnou všechno skončí.
„Vlastně už jsem včera započal naší hru.“ Ben se ďábelsky pousmál a stočil svůj pohled ke mně, podívala jsem se na něj a už jsem věděla, že tohle nebude dobré. Když se posadil na svojí stranu postele, tak se naklonil blíž ke mně.
„Tvoje rodina po tobě začala konečně pátrat, jak sladký a přitom tě nikdy nenajdou.“ Moje srdce v tu chvíli začalo bít jako, když zvon bije na poplach. Cítila jsem se, jako bych právě uběhla maratón.
Nezmohla jsem se ani na jedno slovíčko, byla jsem v šoku. Viděla jsem v jeho tváři,jak si náramně užívá ten můj výraz ublížení, když mi řekl,že mě nikdy nenajdou.
„Co, co se mnou chceš udělat?“ Polkla jsem, byla jsem hrozně moc nervózní a zase ta malá vyděšená naivní holka, která všemu uvěřila a pak na to doplatila.
„Říkal jsem ti, že mam svoje určité plány, Hayley.Moc dobře znám tvé slabiny, dalo by se jich přece skvěle využít, nemyslíš?“ Jednou rukou mě zachytil za bradu a vyzvedl mojí hlavu v úroveň jeho očí.
„Neznáš mě tolik,abys mi dokázal ublížit.“ Procedila jsem skrz zuby a snažila se přidat na trochu drsnosti. Nenechám se sebou zametat a ne především od něj. Byla jsem odjakživa na sebe tvrdá, ale někdy přišli moje depresivní chvilky, kdy se mi všechno rozsypávalo pod rukama
„ Nebudeme si hrát na to, že tě neznám a že neznám tvoje slabiny, nebo snad ano?“ Přivřela jsem oči, moje nenávist se k němu přibližovala čím dál více a byla větší a větší. Celé moje srdce zaplňovala nenávist, ta hořkost. Mít něco ostrého po ruce, tak to skončí v jeho hrudi.
Říká se že v afektu je člověk schopný všeho a já byla schopná všeho tehdy, když šlo doopravdy do tuhého, což bylo zřejmě v tuhle chvíli, nebo jsem to tak aspoň cítila. Kdybych mohla zabila bych ho. Byla jsem si jistá, tím že mě k tomu něčím donutí, nebo vyprovokuje.
„ Ty si myslíš, že mě znáš.“
„Ne, vím to..“ Protočila jsem oči, byla jsem si jistá, že se s nim hádat nechci, už jsem ho měla tolik plné zuby. Nic nedávalo smysl a ani tohle. Musím se odsud dostat a nebo při nejlepším ho zmrzačit. Přemýšlela jsem nad tím, jak se ho zbavit, ale nenapadalo mě nic normálního.
„Fajn, nebudu ti to vymlouvat.“ Byla jsem tolik vysílená z toho všeho a ještě hádat se s ním? Ne to jsem vážně neměla za potřebí.
„Možná bych ti měl něco ukázat.“ Poušklíbnul se a pomalu přešel zpátky ke mně, vytáhl svůj mobil.
„Vzpomínáš si na svou nejlepší kamarádku Barbaru?“ Viděla jsem fotku, její fotku a polkla jsem. Začala jsem si kousat ret a nevěděla, co mám říct. Možná kdybych tvrdila že pro mě nic neznamená nechal by jí.? Ptala jsem se v duchu sama sebe. Netušila jsem, jak mám vůbec reagovat.
„Myslíš si že pro mě něco znamená? Spletl ses.“
„Ty si myslíš, že ti na tohle skočím Hayley? Nebuď blbá.“ Zamrkala jsem a sledovala jeho výrazy.
„Tak do toho, zabij jí.“ Teď by se mohlo zdát, že jsem ho k tomu podněcovala aniž by to byla pravda. Barbara byla pro mě důležitá a to sakra dost. Jenže, copak jsem to mohla dát najevo? Už jenom projevovat city bylo tolik komplikované. Byla bych ochotná pro ní udělat cokoliv,abych jí zachránila.
„Kdes kdes k té fotce přišel?“ Podívala jsem se zpátky k němu.
„Nechtěla bys na tom nechat závoj tajemství, zlato?“ Povytáhnul své obočí a já jsem jen pokrčila rameny, jakoby mi to bylo naprosto jedno.
„ Víš, že když se jí zbavíš, že mi tím neubližíš. Člověkem, co je pro mě ukradený?“ Zamračil se, doufala jsem v to, že byl zmatený.
„Tak najdu někoho jinýho,vím o tobě dost věcí.“ Kousla jsem se znovu do rtu
„Nevíš nic, nemužeš!“ Vypískla jsem už jsem to v sobě nedokázala dlouho držet. Už jenom ta přetvářka mě níčila. Takže jsem jednoduše zvýšila hlas, což jsem asi dělat neměla, protože během chvíle mi od něj přistála na tváři facka. Překvapeně jsem se na něj podívala a zamrkala jsem.
Byla jsem v šoku, nikdy jsem nedostala facku až od něj a teď. Tohle přehnal, tím mě naštval ještě více, ne jenom že jsem plánovala svůj útěk, ale i svou pomstu, která pro něj nebude dost dobrá.
Chtěla jsem se ho jednoduše zbavit a jakýmkoliv způsobem. Už mi bylo jedno mých následku. Začala jsem v duchu prosit mé nohy,abych na ně mohla jednout stoupnot a znovu se zase postavit.
