Ležela jsem na posteli a zírala do prázdna a čekala s čím Ben příjde dneska.Můj strach byl větší,že jsem se smířila se svým osudem. Chtěla jsem to ukončit.
Když přišel nebyl v takové náladě, jaké jsem ho znala.
„Vyspala ses do růžova Hayley?“ Trochu se poušklíbnul, nevěděla jsem, co si mám myslet,ani když mi donesl jídlo až do postele. V té posteli jsem trávila víc času, vylezla jsem z ní jen když jsem musela. Cítila jsem se dost slabá,abych na to chodila.
„Já to nechci.“ Odmítala jsem jídlo a především od něj.
„Pokud mě nechceš naštvat, tak si to vezmeš a víš moc dobře, jaký jsem,když jsem naštvaný nebo si na to snad zapomněla?!“ Zvýšil na mě hlas, podívala jsem se na něj pohledem, který vyznačoval, že se vzdávam. Copak jsem měla na výběr? Ne, kdepak!
„Jo,pamatuju.“ Vzala jsem si z donucení jeho jídlo a pomalu se snažila najíst.
„Víš,dneska tě nechám odpočinout, zítra bude velký den.“ Pousmál se a věděla jsem, že je zle a že tohle bude něco velmi zlého. Musím najít mobil a zavolat o pomoc,ale ani nevím kde jsem. Dnes by pátek a Ben každý pátek večer odcházel pryč a nechával mě samotnou. Vědě, že se o útěk nepokusím ikdyž vlastně nevím proč jsem se o to nikdy nepokusila.
„No vidiš jak to jde.“ Pousmál se.
„Mohl jsi to otrávit.“ Procedila jsem skrz zuby
„To není můj styl a ne takhle na začatku, zlato.“ Ušklíbnula jsem se a měla jsem tu největší chuť po něm něco hodit.
„Uvidíme se, později.“ Cuknul koutky a odešel z ložnice a po chvíli jsem byla v místnosti sama. Jakmile jsem byla doma sama uplně, vystřelila jsem z postele a vylítla na chodbu porozhlédnout se po mobilu nebo nějakým telefonu.. Zašla jsem nejprve do kuchyně, prošmejdila jsem každou zásuvku.
„Do háje, musí to tady někde být!“ Zanadavala jsem si, možná snad v jiné místnosti. Ach to snad není možný, že by neměl mobil. Nejspíš budu hledat zbytek večera. Zašla jsem do obýváku a měla jsem štěstí mobil ležel na stole. Rozhlédla jsem se kolem a rychle sáhla po mobilu, vytočila číslo. Sedla jsem si na zem a čekala, zda mi to někdo zvedne.
„Jo?“ Ozvalo se z telefonu.
„Pomož mi.“ Pípla jsem.
„Hayley?..“ Ozval se z mobilu dívčí hlas, nedokázala jsem rozeznat s kým mluvím.
„Kde jsi, odkud voláš.Seš v pořádku?“ Tolik otázek najednou a já nedokázala na všechny odpovědět.
„Ben, on mě někde drží, nevím kde. V pořádku jsem tak trochu, prosím dostaňte mě odsud, on mě zabije.“ Z mého hlasu byli možné vycítit obavy, které byli oprávněné.
„Najdeme tě, slibuju ti to.“
„Prosím rychle.“ Rozbrečela jsem se, chytla jsem si jednou rukou kolena a měla strach. Hodně velký strach
„Bude to brzo, neboj se. Jen musíme zjitit,kde jsi.“
„To nevím, tady kolem je louka. Chci domů.“
„Dostaneš se tam, neboj se. Všechno bude v pořádku.Jsem ráda, že tě slyším.“ Snažila se mě utěšit,ale bylo to marné ikdyž jsem byla šťastná, že jí slyším.
„Nelíbí se mi tady.“ Volala jsem s ní hodně dlouho dobu,což se Benovi líbit nebude až se to domákne, jen doufám že v tu dobu budu už dávno pryč. Když jsem s ní dovolala, vrátila jsem mobil zpátky na stůl.
