Najednou sem ucítila ,jakoby ze mě padala deka. Měla jsem oči zavřené, ucítila jsem silný stisk pod krkem, rychle jsem otevřela oči a viděla jsem ho. On se vloupal do domů. Chtěla jsem začít ječet,ale nemohla jsem.
„Být tebou držím jazyk za zuby, jinak to pro tebe špatně dopadne.“ Tiše jsem zakňourala, dívala jsem se mu do očí,byl v nich chlad, bezcitnost a dalších tisích nepopsatelných věci. Jakoby snad neměl kousku lidského chování.
„Mohl bys dát tu ruku pryč? Nemůžu, nemůžu dýchat.“ Pokusila jsem se odendat jeho ruku,ale vůbec mi to nešlo. Dusila jsem se,nemohla jsem dýchat.
„Budeš trpět, lásko.“ Chtěla jsem ho kopnout,ale najednou jsem se nemohla pohnout, jako bych měla celé tělo z kamene a ten kámen se mi nedovolil pohnout. Po chvíli jeho ruka sklouzla z mého krku, odkašlala jsem si, každou chvíli jsem se mohla udusit.
„Tak proč už to nedokončíš, máš příležitost.“ Ušklíbnula jsem se a chtěla se pohnout, najednouse mi podařilo rozhýbat nohy.
„Protože s tebou mám jiné plány, které budou mnohem zábavnější, než kdybych tě zabil.“ Pokusil se mi přejet hřbetem ruky přes tvář,ale v tu chvíli jsem zvládla vymrštit nohu a nakopnout ho do rozkroku.
Jeho pohled byl naprosto k nezaplacení. Jeho ďábelský úsměv se proměnil v bolestný úšklebek, držel se za své choulostivé místo, když padal k zemi. Rychle jsem vyskočila z postele a vyběhla jsem ke dveřím, jenže mě jeho ruka chytila za kotník a já sebou praštila na zem.
V tu chvíli jsem začala ječet na celé kolo, že mě museli slyšet všichni.
„Zmlkni!“ Bylo poslední co jsem zaslechla.
„Hayley, prober se!“ Slyšela jsem Jacobuv hlas, pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se kolem.
„Díky bohu, měli jsme o tebe strach. Strašně jsi křičela a pak si najednou odpadla. Bylo to děsivé.“ Zamrkala jsem a nechápala jsem, co se stalo.
„Kde jsem.“ Prohrábla jsem si vlasy, ani mi nemuseli odpovídat, když jsem si všimla, že ležím na naší zahradě,aniž bch věděla, že jsem se tam dostala. Strašně mě bolela hlava, jako bych dostala něčím ránu.
„Jak ses semka dostala?“
„To bych taky chtěla vědět,ale hrozně mě bolí hlava. Asi jsem se někde bouchla.“
„No nejspíš.“ Pomalu jsem se zvedla země a snažila se v hlavě přijít na to, jak jsem se mohla dostat na zahradu a z postele a ne náměsíčná jsem nebyla. Bála jsem se toho, co by se mohlo stát. Možná můj strach byl oprávněný.
