O 2 měsíce později
Byli to sice 2 měsíce já se pořád nedokázala vzpamatovat z těch otřesných zážitku,nemluvě o tom, kdy jsem prozvracela noc, z nočních můr, které mě neustále pronásledovaly. Nemohla jsem se vzpamatovat ze smrti mé nejlepší kamarádky Jessie. Všechno bylo konečně pryč a já mohla začít zase normálně žít a začít zase navštěvovat školu ikdyž byla plně u konce,měla jsem sice individuální plán. Ale teď byla ta doba, kdy jsem se mohla vrátit znovu do života.
Ráno jsem si vzala svojí oblíbenou černou koženou bundu, černou kabelku, vzala jsem si svoje okopané tenisky a mohla jsem vyrazit. Školu jsem měla sice pár minut, takže mi netrvalo dlouho než jsem tam dorazila. Nadechla jsem se a opatrně vkročila do budovy naší školy. Zašklebila jsem se, když jsem viděla pohledy ostatních lidi ze školy, připadala jsem si jako bych vyšla z nějáké izolace.
Pomalu se všechno blížilo ke konci a já měla menší potíže. Hodila jsem si vlasy více do obličeje,abych nemusela sledovat ty pohledy. Skočila jsem se přezout a poté jsem vyběhla naši schody, které mi občas dávali zabrat a naše třída byla až ve druhém patře. Těch schodu bylo požehnaně. Po chvíli jsem zaplula do třídy a posadila se na své místo.
"Ahoj, nebude ti vadit, když si sednu sem?" Pozvedla jsem hlavu a uviděla holku, kterou jsem ve škole ještě nikdy neviděla. Bylo mi to jasný, byla nová. Ale takhle měsíc do konce? Bylo mi divný, že přestupovalo pozdě. Divím se že to naše paní ředitelka povolila.
"Jasně." Pousmála jsem se a kabelku jsem shodila na zem. Celý rok jsem se roztahovala sama přes lavici, měla jsem ráda takový široký prostor. Přisedla si hned vedle mě, natahla jsem se a podala jí ruku.
"Jsem Hayley." Pousmála jsem se.
"Abbey." Stiskla mou ruku a potřásli jsme si.
"Těší mě, proč takhle pozdě?" Podívala jsem se na ní.
"To je složitější." Letmo se pousmála a tenhle pohled jsem dobře znala. Znamenal totiž, že se o tom nechtěla bavit. Dost často jsem ho používala.
"Jasně, chápu." Abbey si vytáhla mobil a já se letmo podívala na její mobil s kterým si hrála. Když jsem zdálky přečetla její jméno na facebooku, tak mi chvíli v hlavě začlo šrotovat, že jí vlastně znám. NIkdy jsme se neviděly,ale najednou jsme byly spolu na stejné škole a to i ve třídě. Nadechla jsem se a dělala jakože nic. Nemohla jsem na ní vybalit. Ahoj, ty jsi Jessie z facebooku? Bylo to dost hloupé. Já nevěděla, jak bych jí to měla naznačit. Když jsem se chystala něco říct, do třídy si to vrazila naše třídní.
"Mám pro vás menší zprávu. Máme tady novou studentku. Abbey . Nechtěla by jsi nám o sobě něco říct?"
"Radši si to nechám pro sebe" Nevinně se uculila, nejspíš se už ráno spolu zdravili. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem se zdravila s naší třídní já, tehdy když jsem minulý rok přecházela na tuhle školu. Všichni jsme jí věnovali pozornost,aspoň po tu chvíli, co nás třídní seznamovala s jejím přestupem apod. Musela se nejspíš cítit nesvá v novém kolektivu. Dokonce jsem se tak cítila i já. Moc si dobře pamatuju ten pocit, podívala jsem se letmo po ní.
"Tak vítej u nás ve škole." Uculila jsem se na ní a letmo jsem to šeptla. Potichu jsem jí vysvětlila, že s mobily máme manipulaci zakázanou, že to ihned automaticky trestají. Hned pochopila co je zvykem a mobil schovala do tašky. Zrovna jsme měli něco jako zdravě ke zdraví aneb zdravá tělěsná výchova. Rozebírali jsme tam různé nemoce a jak by se každý měl zaměřovat k lidem s různymi druhy nemocí.
"Takhle to chodí pořád?" Pošeptala Abbey
"Jo vícéméně." Přikývla jsem a celou hodinu jsme se bavily. Takže jsem kupodivu hodině nevěnovala pozornost a ani tomu, když zazvonilo. Sbalila jsem si věci a musela se přesunout na hodiny. Bohužel jsme byly každá v jiné skupině. Zrovna jsme se přesouvaly do jazykovky, když mi v tu chvíli napsala Jessie. Ta Jessie z facebooku.
"Zrovna jsem na nové škole, jak sem ti povídala."
"A dobrý?"
"Docela jo, sedím vedle nějáke holky, která se jmenuje Hayley." Kousla jsem se do rtu a v tu chvíli jsem netušila, co mám dělat.
"Aha, no já už musím jít. Máme hodinu napíšeme si potom." Co nejrychleji jsem se odhlásila a vymýšlela způsob jak se jí zmínit o tom, že sedíme vedle sebe.
