· O týden později
Nemluvila jsem s Jessie už týden a bylo to pro mě nesnesitelné,ale nemohla jsem to změnit. Už mezi námi byl asi konec a nejspíš naše přátelství skončilo a to mi rvalo srdce. Nevím, kdo nebo co nás roztrhlo. Nelíbilo se mi to,ale chtěla jsem to zjistit. Někde lhod byla chyba. Týden utíkal jako voda a já se cítila zase více klidnější, potom celkovým fiasku se týden prostě nic nedělo a já se začínala cítit zase v bezpečí ikdyž tomu tak nebylo. Jacob, Lucy a Alice se ode mě nehnuli na krok, ve skutečnosti jsemn evěřila tomu, že by mě mohli ochránit.
Ale proč bych jim měla tohle všechno vymlouvat? Možná Jacob by to zvládnul, už jednou Benovi pořádně natahnul. Sice jsem to neviděla,ale slyšela jsem to. Tak už podle toho jsem soudila. S Jacobem jsem moc nemluvila, nevěděla jsem, co bych si s ním měla povídat.Školu jsem ještě pár dní vynechávala. Nechtěla jsem být všem na očím.
„Hayley, nějak si ztichla.“
„Vždyť víš proč nechci moc mluvit.“ Ano věděla to moc dobře. Ale stejně jsem s tím nemohla nic udělat,abych začala žít, jakoby se sakra nic nestalo. Ale ono se stalo a to byl ten problém. Kde mám začít, jak mám začít znova? Tolik otázek se mi honilo hlavou a já se držela pomalu stranou ode všech lidí, chtěla jsem být sama. Jenže Lucy a Alice mi to znemožňovali. Zrovna být zavřená ve svém pokoji čokoládou a kapesníkama v ruce? Tohle jsem nebyla já. Ano možná, že jsem probrečela pár nocí a litovala se.
Ale bylo by to zatracené brečení k něčemu? Myslím že ne. Jenže, když zustanu sama někde v místností mám tendence se k tomu rozbrečet. Jo ten parchant mi ublížil,ale já to nehodlám takhle nechat.
Postavím se proti němu ikdyby mě to mělo stát můj život, který v tuhle chvíli pro mě postrádal nějaký smysl. Nechápala jsem, co se to semnou děje. Nenávist mnou proplavala a odplouvala, jako když se přivalí ta největší vlna, která všechno smete a potom prostě zmizne. Potom se zase moře uklidní.
Ano, právě jsem si připadala jako rozbouřené moře.
„Hayley, nechceš si zajít třeba na čaj posedět a zklidnit si tak nervy?“
„Já nevím, jestli zvládnu jít někdy mezi lidi.“
„Hele bruneto,měla by ses konečně do toho dokopat. Někde prostě začít musíš a nejlepší je tady.“ Ozvala se pro změnu Lucy, podívala jsem se na ní, jestli to myslí vážně.
„Já vím,ale je to jenom týden. Pochop mě!“ Zakňourala jsem, nechtěla jsem se ukazovat na veřejnosti. Lhod jsem z toho měla špatný pocit.
„Co dělají tvoje ruce.?“ Pootočila jsem hlavu zpátky k Jacobovi.
„Myslím, že se hojí, protože to neuvěřitelně kouše.“ Měla jsem občas chuť si ruce rozškrábat až do krve, jak to svědění bylo nepříjemné.
„Tak hlavně, že brzo budeš v pořádku.“ Jizvy tam budu mít nejmíň čtyři roky než mi zmiznou a všude nosit dlouhá trička,aby se nikdo nedozvěděl, co se mi vlastně stalo. Jo ohledně určitých problému jsem se uměla uzavřít do sebe.
„Jo, asi jo.“ Nuceně jsem se pousmála, protože to snad ani jinak nešlo.
„Kéž by to všechno zmizlo, jako pára nad hrncem.“
„Joo, to se nikdy nestane a ty to víš.“ Lucy musela mít hned poslední slovo,ale pokaždé, když něco řekla tak vždy měla pravdu. Nikdy jsem na její povídačky nedávala, nevěřila jsem tomu, že by v určitých věcech měla pravdu.
Po chvíli mě svými pohledy přesvědčili,abychom si šli sednout. Jenom jsem viděla ty pohledy ostatních a najednou jsem se necítila dobře. Ano tohle bylo tou izolací, když jsem byla tzv.nemocná .
„Nelíbí se mi tady.“
„Musíš si zvyknout Hay.“ Alice si povzdechla. Alice byla už mojí jedinou rodinou, co mi zbyla.
„Je to těžký.“Nadechla jsem.
„Hele po pár hodinkách ti to nepříjde, tak se sakra uklidni!“ Trochu mě okřikla a rozhlédla jsem se kolem. Neustale jsem se dívala kolem sebe. Jasně, snažila jsem se být opatrná, už jsem nechtěla další problémy. Holky mi objednali nějáky uklidňující bylinkový čaj a zamířili jsme až uplně do zádní části, kde to bylo v pochmurném osvětlení, pohodlné polštáře postaveny kolem koberce a uprostřed malý stolek a hlavně lidi tam moc nebyli. To mě trochu uklidnilo. Tahle místnost působila tak klidně a cítila jsem se mnhem lépe a především, když jsem tam byla jen se svými přáteli.
„Hay, víš, že občas přeháníš?“ Podotkla Lucy, Alice se do konverzace nijak nezapojovala, ale vypadalo že Lucy chtěla něco říct, zmlkla když k nám v tu chvíli přišla obsluha s čajem. Postavila to doprostřed mezi nás a potom zase odkráčela pryč.
„Jo vím.“ Přikývla jsem a dál se s ní o tom bavit nehodlám. Popadla jsem čajovou konvici a nalila nám všem čaj. Potom jsem jí postavila zpátky a přitáhla si svůj hrnek s čajem a napila jsem se. Nebyl zase tak špatný ikdyž jsem si na nich moc nepotrpěla.
