Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Bella

Slunce pomalu zapadá za obzor a já s nastávajícím soumrakem cítím úzkost. S mizejícím denním světlem ve mě roste strach. Nebojím se však přicházející noci, ale toho co mě v neodkladné budoucnosti čeká. 
Kdyby záleželo na mě, byla bych venku celou noc a pozorovala věci, které se ve dne lehko přehlédnou. Bohužel, jako malá jsem při nehodě ztratila rodiče a další příbuzné jsem neměla, takže se mě ze soucitu ujal tátův kamarád John. Znala jsem ho, protože často chodíval k nám na návštěvu a mě nosil hračky nebo sladkosti. Proto jsem byla ráda, že se o mě chce starat zrovna on. Brzy jsem zjistila, že John to slušné vychování celé ty roky předstíral. Místo hraček a sladkostí mi dával různé domácí práce a po namáhaném dni jsem usínala na tvrdé, roztrhané madraci v obýváku.
Podařilo se mi uniknout, ale John můj útěk ohlásil na policii a za pár hodin si mě z policejní stanice odváděl domů. Policie bohužel neměla důkazy že by John zanedbával péči o dítě. Hned jak zavřel dveře, se vrhnul na mě a vrazil mi pěstí abych si pamatovala, že nemám utíkat a nikomu neříkat co se v tomhle bytě děje. Pochopitelně s modřinou na obličeji jsem nemohla jít do školy a tak využil můj volný čas abych dělala několik domácích prací navíc a mojí madraci přestěhoval do malé místnosti, kde špatně těsnícím oknem neustále vnikal chlad.
Brzy jsem se mu hodila pro jeho slibně rozjetý podnik, do kterého mě velkoryse zasvětil. Ovšem mi předem důkladně vysvětlil, že pokud se pokusím jeho kšefty nějakým způsobem překazit, nebude na mě brát ohledy a teprve poznám co znamená mít doma peklo.
Poměrně často dostal soupis věcí, které bylo potřeba získat a posílal mě v noci ty věci hledat a přinést. Což znamenalo, že mě namočil do krádeží s jeho malou partou zlodějíčků. Bylo mi ze sebe špatně. Co jsem měla dělat? Jakýkoliv odpor vůči Johnovi byl tvrdě potrestán a když jsem se snažila na sebe upoutat pozornost lidí, tak mě zmlátil a nechal mě několik dní zamčenou v mojí chladné místnosti s minimálním přísunem jídla. Měla jsem spoustu času přemýšlet a plánovat útěk.

Celé ty roky byl každý den téměř k nerozeznání od druhého. Alespoň se Johnův přístup ke mě trochu zlepšil a čas od času mě pustil se spolužačkama ven do kina nebo něco si koupit. Byl to jeho způsob odměny za dobře provedenou práci při nočních vloupačkách. Naučila jsem se našlapovat potichu jako kočka, když číhá na svoji kořist. Tiše a nepozorovaně jsem se dostala do místa určení a můj úkol byl vypnout všechny zabezpečovací systémy, aby byl alarm mimo provoz. Potom přišla na řadu Johnova parta a odnesly do auta vše potřebné. Policie byla bezradná. V New Yorku bylo spousta pouličních gangů co přepadávaly elektra i obchody a nás nikdy nikdo nechytil.

Podařilo se nám dokončit zakázku pro jednoho vlivného klienta. Ten naší práci velmi bohatě ocenil a John měl obrovskou radost. Ta však netrvala dlouho, protože k nám do bytu vtrhlo několik černě oblečených pěšáků z nechvalně známého Foot clanu. Jsou to ninjové sloužící Trhačovi. A Trhač je nejznámější zlosyn v New Yorku. Nevěděla jsem, že John měl odvahu, nebo spíše drzost něco ukradnout přímo Trhačovi. Mohl vědět, že mu to nikdy nemůže projít. Každopádně si proti sobě poštval příliš mocného nepřítele a ten se chystal vrátit úder. Ninjové se zajímaly hlavně o Johna a mě se podařilo vycouvat ven z bytu, ale bohužel mě dva ninjové začaly pronásledovat. O oslavě mých šestnáctých narozenin si budu muset nechat jen zdát. Jestli mě ninjové Foot clanu chytí a odvedou za Trhačem, budu ráda když se těch šestnácti vůbec dožiju.
Slunce pomalu zapadá za obzor a já s nastávajícím soumrakem cítím úzkost. S mizejícím denním světlem ve mě roste strach. Nebojím se však přicházející noci, ale toho co mě v neodkladné budoucnosti čeká.  Ani jeden z mých pronásledovatelů nevypadal unaveně nebo vyčerpaně od dlouhého běhu, ale já už nemůžu běžet dál. Nastal čas sebrat odvahu a přestat před vším utíkat. Ještě v běhu rychle popadnu odhozenou zlomenou násadu od nějakého nářadí a s využitím momentu překvapení s tou dřevěnou násadou praštím prvního ninju, který ztratil rovnováhu a ztáhl k zemi i svého kolegu. Poskytlo mi to pár vzácných vteřin abych se poohlédla po nejlepším řešení jak se jim ztratit z očí. Udělala jsem tu nejhorší chybu jakou jsem mohla uděat. Zaváhala jsem co mám dělat dál a z mého přemýšlení mě probrala ostrá rána do břicha. Odhodilo mě to několik metrů a dopad na zem nebyl zrovna příjemný. S námahou se zvedám zpátky na nohy, ale znovu cítím bolest a padám k zemi. Daří se mi švihnout nohou a kopnout jednoho chlapa do kolena. S výkřikem a křupnutím v noze padá do prachu vedle mě. Druhý ninja mě postavil zpět na nohy, chytil moje dlouhé, hnědé vlasy a zase se mnou praštil o zem. Nechtěl mi moje vlasy pustit a tak jsem do jeho ruky zaryla své nehty a když mě pustil, tak jsem ho do tý ruky ještě kousla. Aby oba pochopily, že se jim rozhodně nechci vzdát, ještě jsem je několikrát praštila násadou. S uspokojením vzhlédnu a vidím dalších pět ninjů. Jeden z nich na mě nečekaně zaútočil a můj pád zbrzdila nějaká zeď ve slepé uličce. Praštila jsem se do hlavy a vlivem slabého otřesu mozku se mi udělalo zle. Rozhodně jsem nebyla schopná postavit se takové přesile.
Mám takový divný pocit, že mě sleduje ještě někdo jiný. Ale asi je to halucinace způsobená otřesem mozku. Ninja kterého jsem pokousala, se držel za ruku a šel pomalu ke mě. Během mrknutí oka stál kousek ode mě s vytasenou zbraní. Mám už určitou představu, co chce s tím nožem dělat. Jen doufám, když mě chce zabít, že to udělá rychle. Zvedl čepel nad hlavu a já se tiše loučila se životem.
Možná mě někdo ze střechy opravdu sledoval a vyčkával na vhodný okamžik. Ten nastal, když jsem zavřela oči a odpočítávala poslední vteřiny mého  života. Očekávala jsem bolest, ale cítila jsem závan větru, jak se něco velkého mihlo kolem mě a nůž spadl na zem. Kolem mě nastala panika a moji pronásledovatelé se museli najednou bránit útoku někoho jiného. Někoho, kdo v nich probudil strach. Ať to je kdokoliv, neodvažuju se otevřít oči, protože podle zvuků obklopila ninji z   Foot clanu jejich noční můra. Jak rychle boj začal, tak rychle i zkončil. Podle hlasů, u kterých nerozeznávám slova, tu záhadný útočník není sám. Podle intonace hlasů bych to hádala na čtyři osoby mužského pohlaví. Jeden z  nich se pevným krokem vydal mým směrem. Během chvilky jsem ucítila teplo jeho dechu na své tváři a připadalo mi to jako kdyby mě očichával. Rozhodně to větření pachu neznělo jako člověk. Nějak podvědomě jsem se přitiskla víc ke zdi a sevřela oči ještě víc.
,,Co máš společného s Trhačem!”
Z jeho hlubokého zavrčení jsem se třásla strachy ještě víc.
,,Nic...”
Vrazil rukou do zdi s takovou silou, že se na mě sesypaly kousky omítky.
,,Tak proč po tobě jdou pěšáci?”
Jeho hlas už v sobě neměl tolik vzteku jako předtím, ale stále výhružně vrčel.
,,Trhačovi někdo něco vzal a já vím kdo, ale nevím co. A on to chce zpět.”
Hlas se mi pořád klepe strachy. Slyším, jak se přibližuje druhý z nich a ten první se vzdálil.
Nově příchozí promluvil mnohem příjemnějším hlasem.
,,Ahoj, nemusíš se nás bát. Jak se jmenuješ?”
,,Bella.”
Špitnu potichu.
,,Hezké jméno. Bello, musíš pochopit že když někdo něco vzal Trhačovi, tak on bude ničit New York dokud to nenajde. Můžeš tomu zabránit, protože ty znáš toho, kdo to vzal. Můžeš zachránit město. Pokud se rozhodneš nám pomáhat, budeme tě chránit před dalšíma útokama pěšáků. Tohle si nech u sebe, je to sledovací zařízení. Najdeme tě kdekoliv”
Obratné ruce mi kolem zápěstí uvázaly kus látky a já sebrala odvahu abych se podívala do tváře tomu co se mnou mluvil. Než jsem stihla zaostřit, byl pryč. Bylo to jako sen, ale nebyl to sen. Na pravém zápěstí jsem měla pevně zavázaný kus fialové látky.