Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Zpátky v doupěti

Trhač žije v přesvědčení, že svého největšího nepřítele definitivně odstranil z cesty a zároveň se zbavil i ostatních mutantů rodu Hamato. Schovaná v úzké uličce mezi domy si na mém notebooku pročítám data získané ze Stockmanovi laboratoře. Deník New York Times, který byl v jedné složce přiložený ve své elektronické podobě, psal o ničivém výbuchu v obydlené oblasti. Celý jeden kilometr čtvereční se vymazal z povrchu města. Tisíce lidí umřelo pod troskama svých domů a jen pár stovek přežilo. Trhače nezajímalo kolik lidí ten výbuch zabil, pro něj bylo důležité, že se navždy zbavil Hamato Yoshiho a jeho žáků. Poměrně rychle si upevnil svojí pozici vládce podsvětí a chystal se ovládnout celé město. Je mi záhadou, proč Tříska a kluci předstírali svojí smrt a nechrání New York před Trhačem jako dřív. Musím se hned vydat do doupěte a zjistit co se stalo, ale nejdřív se musím zbavit toho divného pocitu, že mě někdo sleduje.
Ze střechy se ozval nechutně skřehotavý smích, doprovázený hlubokým bzučením.
,,Tak se mi zdá, že se z mutagenu zrodila nová hrdinka. Gratuluji, podařilo se ti bez povšimnutí dostat do nejlépe chráněné pevnosti a odnést si z mé laboratoře velice důležitá data. Nevím, jestli to chtělo víc drzosti nebo odvahy, ale můj pán si dokáže těchto vlastností i schopností vážit. Přidej se k nám a zažij pocit nekonečné moci a jednoty.”
Stockman mě nepoznal, protože jsem stále ve své želví podobě. Dávám si záležet aby v mém hlase zazněla dostatečná dávka opovržení.
,,Raději zemřu v boji jako pravá kunoichi rodu Hamato, než abych poníženě lezla do zadku Trhačovi!”
Stockam okamžitě poznal s kým má tu čest, ale nevypadal překvapeně.
,,Koukám, že z naší malé poseroutky co se schovávala za svoje zelené kamarády, vyrostla hrdinka co podniká na vlastní pěst. Hodně štěstí Isabello, ty se nikdy kunoichi nestaneš. Vážně si myslíš, že se sama dokážeš postavit Trhačovi? Zničí tě stejně jako ty tvoje ubohý ochránce New Yorku. Jaký je to pocit všechno ztratit? Rodinu, syna, lásku, svojí druhou rodinu, svojí lidskost a žít s pocitem, že vždycky budeš jen ta ubohá nula co nikam nepatří? Ten retromutagen, který tě zdánlivě změnil na člověka, byl zcela unikátní. Stala jsi se prvním testovacím vzorkem, který v sobě natrvalo uzamknul část svých mutantích genů. Normální verze retromutagenu tě s největší pravděpodobností zabije, protože by jsi se proměnila v normální malou želvičku, která by měla některé tvé lidské části. Dlouho by jsi v takovém stavu nejspíš nepřežila. Musíš najít a izolovat jeden konkrétní gen v tvém těle a vytvořit protilátku, do které se vloží tvoje původní DNA. Jen tak můžeš být znovu člověkem, ale já ti to hodlám trochu zkomplikovat!”
Vyrazil mým směrem, ale já jeho první nálet odrazila svojí dřevěnou tyčí. Dlouho se nezpamatovával z šoku a znovu udělal nálet aby zaútočil. Podařilo se mi v posledním okamžiku uskočit z jeho dráhy letu a on v plné rychlosti narazil do jednoho z domů. Snad ten jeho náraz neupoutal pozornost lidí.
,,Přeju ti hodně štěstí s nalezením tvých lidských genů!”
S ďábelským smíchem odletěl pryč. Můj pohled zůstal na malé injekční stříkačce v mé noze, která do mě vpravila svůj obsah a já si uvědomuju, že se teď stalo něco hodně špatného.

Utíkám rozlehlým bludištěm městské kanalizace a mířím do roky opuštěné stanice metra, která se stala před pár lety mým domovem. Ta látka mi znemožnila změnit se zpátky v člověka a tak musím poprosit o pomoct nejchytřejšího vědce kterého znám. Už jen posledních pár desítek metrů a už budu mít vstupní turnikety do doupěte na dohled, jenže mi s každým krokem dochází odhodlání. Jak mě vlastně všichni po tolika letech přijmou? Donnie asi nebude mít z mého nového vzhledu radost. Když jsem dříve byla želvou, dělal všechno co bylo v jeho silách, aby mi vrátil lidskou podobu. Na kolejišti u nástupiště stál Shellraiser. Donnieho první dopravní prostředek na kterém pracoval. Ve skutečnosti se jednalo o jednu část z vyřazené soupravy metra, do které nacpal tolik vlastní elektroniky a techniky, kolik se do toho vozu vešlo, až jeho výtvor vypadal jako obojživelný autobus z budoucnosti. Mohli s ním jezdit po kolejích i po silnici. A inteligence lidí natolik poklesla, že jim nebylo divné když kolem nich projelo metro na kolech.
Když byl Shellraiser přistavený u nástupiště, tak to znamenalo že se s ním bude vyrážet do ulic New Yorku. Tiše vyskočím z kolejiště na nástupiště a nejistým krokem mířím k turniketům. Nebyla jsem však dostatečně tiše. Za mnou se otevřely dveře a ve zlomku vteřiny ležím na chladné zemi. Mrštný útočník mě donutil otočit se k němu čelem a svojí dřevěnou tyč zakončenou dlouhým ostřím mi držel těsně před obličejem. Z doupěte se vyřítila rozzuřená zelená šmouha a v následujícím okamžiku mě někdo zvednul ze země a pevně přitisknul ke zdi. Jednou rukou držel můj krk a bez problémů mě nadzvednul do vzduchu.
,,Kdo jsi a co tu děláš!”
Zdá se mi to, nebo Donnie ještě trochu vyrostl?
,,Kdo jsi a co tu děláš!”
Zopakoval Raph svojí otázku a jeho stisk zesílil. Nemůžu dýchat ani mluvit. Takhle jsem si teda naše setkání vůbec nepředstavovala.
,,Kdo jsi...”
Začal znovu Raph, ale to jsem ho z posledních sil nakopla do břicha a on mě pustil na zem. Konečně se můžu zhluboka nadechnout. Raphael si svoje ponížení rozhodně nechtěl nechat líbit a vytáhnul svoje saie. Okamžitě zaujímám bojový postoj s mojí bo, což donutilo Donnieho udělat to samé. Raph zaútočil s jasným úmyslem mi ublížit. Překvapivě se mi podařilo každý jeho útok odrazit, jenže stačil jeden špatně zvolený chvat na obranu a hrot jeho saie mi projel kůží. Zbraň připomínající kovový trojzubec, mi trčela z boku a můj bolestný výkřik zastavil Rapha ve vykonání smrtelného úderu. Poznal mě.
,,B-bello? P-promiň!”
Nejspíš bych mu i odpustila, protože se za pár dní uzdravím, ale k jeho smůle tu stál  ještě Donnie a ten momentálně neměl náladu odpouštět. Bez milosti se na svého staršího bratra vrhnul a rozpoutala se brutální rvačka bez pravidel.
,,Bello!”
Mikelangelo mě vzal opatrně do svého náručí a spěšně odnášel do Donnieho laboratoře, kde už čekal Leonardo s lékařským vybavením.
,,Bello, já ti to ošetřím.”
Ujišťoval mě Leo, ale zároveň mi přivazoval ruce i nohy ke stolu a podával Mikeymu skalpel.
,,Můžeme začít s operací Mikey...”
Další jeho slova nevnímám, protože ztrácím vědomí.
Jak jsem se později dozvěděla, tak to byl Mikeyho úžasný nápad, protože Leonardo nemohl najít látku, která by mě uspala. Pochopitelně ani ten skalpel nebyl potřeba.

Každý nádech mě bolí, jako kdyby se mi do boku zabodával hrot saie znovu a znovu. Opatrně se natahuju pro hrnek čaje a bokem mi znova projede bodavá bolest. Nedokážu se jim podívat do očí, i když na sobě cítím jejich pohledy.
,,Jsi v pořádku?”
Odvážil se promluvit Mikelangelo jako první.
,,Jsem v pořádku...”
Zamumlám tiše do toho trapného ticha, v kterém by byl slyšet i pád jehly na zem.
,,Klepou se ti ruce.”
Poznamenal starostlivě Raphael, protože hladina čaje v mých rukou se třásla jako při slabém zemětřesení.
Jeho poznámku nechávám bez odpovědi a upřeně sleduju povrch stolu z masivního dřeva. Raph z té rvačky vyváznul jen s rozseklým rtem, pohmožděnou rukou a spoustou modřin. Donnie měl poraněné zápěstí, trochu oteklou tvář a jeho tělo hrálo všemi barvami. Tak ráda bych věděla co si teď myslí. Sensei na tom byl ze všech nejhůř. Při tom výbuchu se mu do očí něco dostalo a on skoro přišel o zrak. Vnímal jen světlo a tmu, takže na očích nosil tenký pruh látky. Najednou to na mě všechno dolehlo. Možná by se z toho nic nestalo, kdybych zůstala ve městě. Jistě, mohlo by to dopadnout i hůř, ale za to riziko by to stálo. První slza si pomalu hledá cestu po mojí tváři. Snad to nikdo nezaregistroval. Nejistě se rozhlédnu po ostatních. Donnie s bolestným výrazem ve tváři se mi podíval hluboko do očí. Za tu dobu co jsem tady nepromluvil ani jedno slovo. Nečekaně se nahnul přes stůl, jedním prstem setřel osamocenou slzu na mé tváři a evidentně sám měl problém ovládnout svoje emoce. Rychle se otočil k odchodu do své laboratoře. Už nedokážu dál zadržovat vodopád slz. Sensei s povzdechem vstal a šel do doja meditovat a i Mikey se vytratil od stolu jako pára nad hrncem. Dokonce i Leo se vymluvil na nějakou neodkladnou práci a zmizel. Raph vstal aby obešel stůl a udělal něco naprosto nečekanýho. Pevně mě objal, ale zároveň dost jemně aby mi nemačkal boky.
,,Jsem rád, že jsi se vrátila."
Nedokážu se mu podívat do očí. Trhač žije v představě, že zničil rod Hamato a teď mi půjde po krku až mu Stockman donese novinku o našem setkání. Nechci je ohrožovat svojí přítomností v doupěti.
,,Raphe...musím ti něco říct."