Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Příprava na nevyhnutelné

    Donnie zaparkoval v garáži. Vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře.
    ,,Bell... pokusím se ho uklidnit, ale nezaručuju ti že to bude mít nějaké výsledky. Fakt hodně zuřil. Strašně riskuješ a do všeho se vrháš po hlavě."
    ,,Já vím. A proto příjmu trest ať už je jakýkoliv."
    Překvapeně zamrkal.
    ,,Vážně byl hodně nasr...ehm...naštvaný."
    ,,Nemůžeš mě neustále omlouvat a obhajovat před senseiem Leonardem, nebo před Třískou."
   
    Bez nějakých protestů jdu do baráku. Donnie je mi v patách. Raphael mi na přivítanou věnoval malý úšklebek s nespokojeným odfrknutím, jako by naznačoval v jakým průseru se nacházím tentokrát. Mikey se zdržel jakýkoliv zvukových projevů. Jen vyděšeně tikal pohledem mezi staršími bratry. Což už samo o sobě neznamenalo nic dobrého. Tříska tiše seděl v rohu místnosti s rozhodnutím nezasahovat. Tohle bylo mezi Leonardem a mnou. A Leo se netvářil zrovna dvakrát nadšeně.
    ,,Isabello... Donutila jsi mě přistoupit k nezbytnému opatření. Do akce půjdeš jen s námi a s mým svolením! Budeš poslouchat každý náš rozkaz, takže když ti řeknu že zůstaneš doma, tak zůstaneš doma! Neohrozila jsi jen sebe samotnou, ale Rockwell musel obětovat veškerou svojí bojovou technologii a Donnie se vzdal Shell Raiseru, aby tě ochránil. Co jsis proboha myslela? Že sama zabiješ Trhače a všechny jeho vojáky?"
    Skloním hlavu.
    ,,Chtěla jsem to ukončit. Zjistit jeho plány a zasáhnout ho až bude nejzranitelnější. Nechci aby v téhle válce vyrůstali naše děti, ale zároveň uznávám, že tohle jednání bylo hloupé, nezodpovědné a není hodno kunoichi."
    Leo přivřel oči a pokynul hlavou.
    ,,Máš pravdu. Takhle nezodpovědně by se kunoichi rodu Hamato chovat neměla. Pokud se v budoucnu bude opakovat podobná bezhlavá akce, kdy takhle všechny ohrozíš, tak můžeš počítat s tím, že už se ven jen tak nedostaneš. A teď odchod, než se zase rozzuřím."
    Tohle se mi upřímně nelíbí.
    ,,Nemůžeš mě jen tak držet..."
    Zbytek věty raději polknu, když vidím jak se Leo nesmlouvavě zatvářil.
    ,,Dobře...budu ti muset udělit výchovnou lekci. Dneska jdeme na akci a ty zůstaneš doma s dětmi. Nehneš se z domu ani na krok! Pokud neuposlechneš, tak definitivně končíš a už nepůjdeš s námi nikam. Nemám už náladu na ty tvoje sebevražedné mise bez výsledku. Rozumíš? A teď jdi do svého pokoje!"
    Leonardo je tvrdý sensei. Sice spravedlivý, ale bez slitování. Cítím v očích pálit první slzy, protože jsem pro něj zklamáním. Z opasku vytáhnu ukrytý flash disk a položím ho na stůl.
    ,,Nebylo to bez výsledku..."
     Nechávám je tam sedět v šokovaném tichu.  Potřebuju si dát sprchu, zahrabat se pod peřinu a nechat volnost svým emocím.

    Probouzí mě dětský pláč. Venku zapadá slunce. To jsem vážně prospala zbytek noci a skoro celý den? To mi dají pořádně vyžrat. Jsem docela zvědavá, co kluci dělají tak moc důležitého, že nechávají Remyho tak dlouho brečet.
    V obýváku byl Tříska obklopený vnoučaty.
    ,,Dobré ráno Isabello."
    Ironie z toho oslovení přímo stříkala. Jako kdybych si neříkala, že mi to dají sežrat. Ignoruju to kývnutím na pozdrav.
    ,,Kde jsou kluci?"
    Tříska odložil svého jediného vnuka do dětské ohrádky a přistoupil k oknu. Nasadil lehce starostlivý výraz.
    ,,Donatello díky tvé soukromé akci zjistil spoustu užitečných informací. Když jsi šla spát, svolal jsem poradu. Vydali se do New Yorku obhlídnout terén pro následující misi. Postavíme se na poslední odpor proti Trhačovi. Tentokrát to bude všechno nebo nic..."
    Nechápavě nakloním hlavu na stranu.
    ,,Takže já dostanu vynadáno kvůli vlastní sebevražedné misi, Leonardo mě evidentně nesnáší a já jsem po včerejšku ta nejhorší na světě. Ale když to samé chce udělat někdo jiný, tak je to v naprostém pořádku..."    
    Tříska se pousmál a došel ke mě, aby mi povzbudivě položil ruku na rameno.
    ,,Leonardo tě má rád. Ještě si nenašel svůj vlastní způsob, jak být správným senseiem a nechce nikoho z rodiny ztratit. Tvůj střet s Foot clanem dal věci do pohybu a urychlil sled událostí, které v následujících dnech nastanou. Leonardo se ještě nesmířil s tím co se má stát."
    ,,Co se má stát? Na čem jste se zase domluvili?"
    Něco je špatně.
    ,,Všechno vzniklo už dříve, jako plán nejvyššího zoufalství. V momentě, kdy veškeré metody a plány selžou, tu bude naše konečná mise. Bez možnosti návratu žít život jako dříve. Plán, který měl odstartovat ještě v Japonsku. Jenže byl jsem zbabělec. Nezabil jsem ho když byla příležitost. Jenže když jsem se stal čtyřnásobným otcem, přišel ještě větší strach. Strach ze ztráty. Bál jsem se, že když se postavím Trhačovi a on zvítězí, nebude Leonardo dostatečně připraven."
    S hrdým úsměvem se podíval ke dveřím, kde stáli kluci a dokončil svůj monolog.
    ,,Nyní je připraven."
   
    Leonardo mi to stručně vysvětlil.
    ,,Sensei se chce postavit Trhačovi a v případě porážky, to bude náš poslední boj v dějinách tohoto města..."
    ,,To jako když prohrajeme, tak se odstěhujeme a necháme mu New York?"
    Leo usoudil, že potřebuju ještě víc popostrčit abych pochopila jak to myslel.
    ,,Bohužel ne. Počítáme s variantou sebevražedné mise, takže buď zemře Trhač a vrátíme se domů pokud možno s co nejmenší ztrátou na životech a nebo se postaráš o naše děti... Měla jsi vlastně se vším pravdu. Je třeba to definitivně ukončit."
    Jeho zoufalý pohled mluvil za vše. Střelím pohledem po Donniem, který smutně koukal do země.
    ,,Tohle nemůžete! Musí existovat jiné řešení!"
    Mikey na mojí vyděšenou reakci zakroutil hlavou, že je už všechno vyčerpané. S posledních sil zadržuju slzy.
    ,,A kdy...?"
    ,,Zítra před svítáním vyrážíme do New Yorku."
    Promluvil Raphael, který se držel trochu stranou u své malé dcery. Leo mi opatrně položil ruku na rameno.
    ,,Bello, potřebuju aby jsi byla silná. Zkusím ještě něco vymyslet, ale nemůžu ti slíbit, že se vrátíme všichni. V případě, že by došlo k nejhoršímu... Tak se o tebe postará Rockwell. Zůstane tu jako naše dálková podpora. Pokud se mi něco stane... Nebo panu Třískovi... Tak ty převezmeš zodpovědnost za naši rodinu. Budeš něco jako sensei našich dětí a přeživších, co se vrátí domů."
    ,,Tohle já nechci! Donnie, udělej něco!"
    Vyšlu k němu zoufalý pohled, ale on pořád koukal na svoje prsty u nohou.
    ,,Musíme jet do New Yorku. Jako moje manželka mi to sice můžeš zakazovat jak chceš, ale jako kunoichi rodu Hamato mě musíš pustit. Vždyť jsi udělala to samé. Stejně riskantní mise a kdyby jsi neměla naší podporu, tak by to s tebou dopadlo špatně. Teď ty budeš naše podpora."
    Tříska vždycky říkal, že mám v sobě povahu ze všech jeho synů. Přehnaná emoční stránka jakou měl Raphael byl vždycky problém. Negativní emoce mi zatemní mysl a vše vnímám trochu z povzdálí. Cítím vztek, zoufalství a vlastní neschopnost. Nechávám je stát v obýváku a utíkám se schovat do postele. Tímhle nerozvážným činem jsem se připravila o možnost se s nima rozloučit. Nebo alespoň s těmi, kteří se už neměli vrátit živí.