Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Nepovedený pokus 1.část

Všichni ostatní to už vzdali, jen Mikey a já zoufale doufáme v zázrak. Neustále mi pomáhá, bez něj bych neměla šanci stíhat péči o Donnieho a ještě pracovat v laboratoři. Jenže výsledky nejsou takové, jaké bych si přála.
Sensei už nemá sílu používat léčivé mantry, Leonardo se ponořil do hluboké meditace a Raphael nás opustil. Vzal spravedlnost do svých rukou a pod rouškou noci likviduje všechno, na čem Trhač pracuje. Rod Hamato se definitivně rozpadal.

,,Udělal jsem ti kafe. Když brácha na něčem dlouho pracoval, potřeboval vždycky trochu probrat a tohle pokaždé zabralo.”
Nevěřícně sleduju Mikeyho, jak pokládá litrový fialový hrnek na pracovní stůl. To byla jedna z hromady společných věcí, která nás s Donatellem spojovala. Ostatní si z nás dělali srandu, že si už rovnou můžeme dělat kafe do hrnce na polívku. Roztomilý želvák s modrýma očima však uměl jen jeden typ kafe, který pojmenoval Donnieho životabudič. V doupěti byl však známý ještě jeden název: Donnieho smrťák. S mírným úsměvem si vzpomínám na dobu, kdy Donatello pracoval téměř do rána a bez svého kafe by byl jako zombie fungující na autopilota.
,,Díky bráško...”
Chtěla jsem mu udělat radost a pořádně se napila. Chuťové buňky na jazyku téměř okamžitě vypověděly svojí funkci. Teď bych necítila ani tu nejpálivější feferonku na světě. V krku se mi rozpoutalo peklo, jak horká tekutina postupovala dál trávicím traktem. Žaludek se bouřil bolestivou křečí a přísahám, že mě to kafe snad zevnitř požírá zaživa jako kyselina. A ten nesnesitelně pálivý pocit na hrudi je příšerný. Ztrácím nad svým tělem kontrolu.
,,Bello!”
Ten výkřik zní z takové dálky...

Nechápu co se stalo. Jsem v našem doupěti, ale vše je takové nereálné. K mému překvapení tu nejsem sama.
,,Bello? Co tady proboha děláš!”
,,Leonardo? Kde to jsme?”
Pokud vím, Leo je celé dny zavřený v pokoji pro hosty a medituje. Já byla naposledy v laboratoři a ani jsem se o meditaci nepokoušela. Nikdy se mi nepodařilo vniknout do svého nitra tak hluboko, abych se dostala do takového stavu. Leo s vážnou tváří přimhouřil oči.
,,Je nepravděpodobné, aby někdo tak nezkušený jako ty dosáhnul této úrovně meditace.”
Na zlomek vteřiny v jeho očích proběhlo zděšení.
,,Leo? Co se děje?”
Se slzou v oku se na zlomek vteřiny podíval ke dveřím Donnieho laboratoře a prstem sjel po mé tváři.
,,Musíš se okamžitě probudit!”
Po těchto slovech se rozplynul, jako pára nad hrncem. Evidentně se vrátil do reálného světa. Nenechal mě tu však samotnou. Byl tu ještě někdo, komu předtím věnoval ten pohled.
,,Isabello!”
Zrovna jsem si začala říkat, kdo po odchodu Leonarda udržuje meditativní okno, ale Třískův autoritativní hlas nelze nechat bez povšimnutí. Takhle hrubým tónem mě však ještě nikdy neoslovil. Netvářil se, že by mě tu rád viděl. To je ono! Neustále medituje, protože tady je schopný používat své oči. Pokusím se úsměvem odvrátit dvouhodinové kázání, které běžně následuje po tomhle přísném oslovení.
,,Pane Třísko, vy máte zpátky svůj zrak!”
,,Ano, ale jen tady. Musíš se vrátit zpátky do reálného světa, protože tady je to pro tebe nebezpečné! Tvé tělo je momentálně v bezvědomí."
Něco mi říká, že spolu nemeditovali jen za účelem aby Tříska viděl.
,,Fajn, tak o co tady jde! Pořád mám pocit, že máte nějaké tajemství.”
Bingo! Trefa do černého!
,,Nevím jestli je vhodné ti to říkat.”
,,Přežila jsem vyvraždění své rodiny, vyrůstala jsem v otřesných podmínkách, zažila šikanu i věznění, přisla jsem o dítě a teď znovu ztrácím i Donnieho. Co může být horší?”
,,Nechám vám trochu soukromí na rozloučení.”
,,Vám? On je tu ještě někdo třetí?”
Tříska se lehkým krokem vzdálil do míst, kde se nacházel jeho pokoj.
,,Bello...”
Poslední dny jsem byla schopná vzdát se všeho, jen abych znova slyšela tenhle hlas. S intenzivním pláčem mu padám do náručí.
,,Donnie...Nechci tě ztratit! Nevzdávej to prosím...”
Držel mě, jemně hladil po zádech a mé rty zasypával polibky. Každý polibek však byl tak intenzivní, jako kdyby měl být poslední.
,,Bello, vím jak tě to bolí, ale musíš mě nechat jít. Infekce se rozšiřuje a já nemám sílu s tím bojovat. Při životě mě sice drží přístroje, ale nedokážeš si představit, jak velké mám bolesti. Nemluvě o tom, že to není žádný život. Mikey ti možná pomůže s tím na čem pracuješ, ale nebudeš mít čas otestovat tu látku. Jen mi prosím slib, že neuděláš nějakou blbost až tu nebudu. Navždy zůstanu s tebou v tvých vzpomínkách, ale budeš muset jít dál a třeba si časem najdeš někoho, kdo nahradí mé místo. Přeju si aby jsi byla šťastná...Miluji tě”