Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Po každé akci následuje reakce

    Tříska začal mít pocit, že nejsme sehraný tým. Že neustále děláme něco špatně. Že nás nevytrénoval dostatečně správně a nemáme proti Trhačovi sebemenší šanci. To vážně povzbudí, když ztratí naději i váš sensei. Trénink probíhal ve dne v noci, minimum času na spánek a o nějakém volném čase nemohla být řeč. Všichni jsme už padali na hubu vyčerpáním, dokonce i Leonardovi to začalo vadit, ale z úcty k senseiovi neřekl ani slovo.
    Další den, kdy na nás má Tříska přehnané nároky. Snažím se klukům vyrovnat, ale oni trénují celý život a Tříska ví, že vytrvalost je moje slabé místo. Vyčerpáním se odporoučím k zemi. Tříska mě probodl přísným pohledem.
    ,,Isabello! Boj může trvat i hodiny. S tímhle přístupem tam nahoře nikdy nepřežiješ!"
    ,,S tímhle vaším přístupem se nedožiju ani konce dnešního dne..."
    Zamumlám do podlahy a s vypětím posledních sil zvednu hlavu, abych se Hamato Yoshimu podívala do očí. Jeho výraz se zmírnil, když zaregistroval krev, co se mi najednou spustila z nosu. Povzdechl si.
    ,, Dobrá... Pro dnešek už žádný trénink. A ty si dojdi na vyšetření k Rockwellovi. Ta krev může být jen z vyčerpání, ale nerad bych to podcenil. Poslední dobou se chováš divně."
    Kluci mě vyčerpaně následovali na podlahu hned po jeho odchodu. Donnie sebral ještě trochu sil, aby zavolal doktora Rockwella. Nechovám se divně. Je mi jen zle z toho, co po nás chce Tříska. Nejím, nespím a trpím na celkové vyčerpání.

    Rockwell nebyl nadšený z našich tréninků.
    ,,Radil bych omezit veškeré namáhavé aktivity. Nepřetěžovat se a dle potřeby odpočívat."
    ,,Ale já musím trénovat! Trhač chce mě a je moje povinnost..."
    Rockwell mě zpražil vražedným pohledem.
    ,,Začni myslet i na svoje zdraví! Teď už neohrožuješ na životě jen samu sebe, ale i ty nenarozené děti!"
    V následném šokovaném tichu, by bylo slyšet spadnout jehlu na zem. Donnie se z toho šoku vzpamatoval dřív než já.
    ,,Rockwelle, co se to tady děje?"
    Zmutovaný opičák si neodpustil úsměvný úšklebek.
    ,,Je těhotná a čeká dvojčata, takže bych ocenil, kdyby jsi se o ní postaral a nenechal jí dělat ty sebevražedný hlouposti."
    Donnie se na něj podíval stylem, že pokud si vezmu něco do hlavy, nic nezmění můj názor a nikoho neposlechnu. Pak se jeho pozornost přesunula na mě.
    ,,Už žádné tréninky nebo toulání po městě."
    ,,To mám jako domácí vězení?"
    Zafuním nesouhlasně. Hluboce se mi podíval do očí.
    ,,Říkej tomu jak chceš, ale já nebudu riskovat, že tebe nebo naše děti znova ztratím."
    Vlastně ho chápu, takže dál neprotestuju. Vždy když jsme začaly být šťastní, tak se to pokazilo a na pár let nás to rozdělilo. Chtěl mě chránit a myslel si, že to vyřeší odloučení a život mimo New York. Daleko od Donnieho a daleko od Trhače. Jenže jsem zpátky a jsme zase spolu. Tentokrát udělám cokoliv, aby nám to štěstí zůstalo. S povzdechem se zeptám Rockwella.
    ,,Kdy přibližně...?"
    Nenechal mě dokončit ani větu.
    ,,Kdyby jsi byla člověk, tak je odpověď celkem jasná. Jenže teď to nedovedu říct. Možná bych mohl určit orientační datum  podle jejich velikosti, kdybych věděl kdy došlo k vašemu...ehm... tělesnému spojení?"
    Donnie si nervózně přešlápnul, ale s odpovědí nezaváhal. Jen mu tahle konverzace nebyla moc příjemná.
    ,,Během naší svatební noci. Pak už nebyla příležitost, kvůli přípravám na Trhače. Takže tohle vím naprosto přesně. Chceš znát i přesnou hodinu, když už se chceš hrabat v našem soukromí?"
    Raph se nechtěně zakuckal smíchy, protože víc ironicky to Donnie říct nemohl. Jenže to byla pravda. Tréninky a péče o dva malé mutantí přírůstky nám sebraly veškerou energii. Teď budeme mít o další dva prcky navíc.
    Rockwell zamumlal něco jako že ten konkrétní den bude stačit a otočil se ke svým přístrojům. S jeho nadprůměrnou inteligencí, mu výpočty trvaly sotva pár minut. Konečně znal odpověď.
    ,,Bude to chtít udělat ještě nějaké pozorování, ale řekl bych, že oproti lidskému průběhu těhotenství, je tenhle vývoj přibližně třikrát rychlejší. Odhadoval bych to vývojově na začátek čtvrtého humanoidního měsíce."
    Konečně tu informaci zpracuju natolik, že můžu mluvit.
    ,,Takže já jsem reálně těhotná měsíc, ale naše děti jsou vývojově starší a podle tvých předběžných odhadů, se mají narodit asi za dva měsíce?"
    Rockwell pokrčil rameny.
    ,,S podobnou situací jsem se ještě nesetkal, ale asi ano... Termín budeme upřesňovat postupně podle jejich stupně vývoje. Abych tě alespoň trochu uklidnil, obě dvě jsou v pořádku. A tobě nařizuji klidový režim bez tréninků. Jestli neposlechneš, tak tě někam zamknu a přivážu na posteli."
    Poslední větu řekl spíš ze srandy, protože moc dobře věděl, jak nesnáším zůstávat v klidu a trénuju i přes zákazy. Šok z těhotenství střídá panika, že máme málo času se na příchod dětí připravit. Donnie moje obavy vycítil.
    ,,Neboj se, to zvládneme. Všechno zařídím a ty můžeš odpočívat. Jen mi prosím slib, že nebudeš provádět hlouposti."
    Jeho prosebnému pohledu se nedalo říct ne. Takže jsem se odevzdaně odsoudila k domácímu vězení pod neustálým dohledem.

    Uběhlo šest týdnů a Rockwell dokončil další vyšetření.
    ,,Moje původní odhady se celkem nezměnily. Obě dvě jsou plně vyvinuté a den D může přijít prakticky kdykoliv. Jak se cítíš?"
    ,,Ještě pořád trochu šokovaně z toho, jak to jde rychle. Ale jinak se cítím jako balón co každou chvíli exploduje. Au..."
    Rockwell zpozorněl, když mi ruka instinktivně vystřelila k břichu.
    ,,Máš bolesti?!"
    Musím se zasmát tomu vyděšenému výrazu.
    ,,Jen kopanec do žeber. Rockwelle, co vlastně Tříska celou dobu plánuje? Kluci téměř nevylézají z doja."
    ,,Plánují útok na Trhače. Dnes v noci. Bello kam jdeš?"
    To mi jako odpověď stačilo. Musím za Třískou. Rockwell se mě ani nesnažil zastavit, protože věděl, že to nemá cenu. Ale doprovodil mě do doja. Kluci překvapením přestali trénovat.
    ,,Potřebuju si mluvit se senseiem!"
    Tříska dal svým synům znamení, že nás mají nechat o samotě. Už tušil proč jsem přišla.
    ,,Dozvěděla jsi se o dnešní akci a jdeš mi oznámit svůj nesouhlas, protože máš strach o Donatella. Mám pravdu?"
    Odmlčel se, aby zaznamenal můj souhlas a pokračoval dál.
    ,,Chápu tě, jenže musíš svůj strach o blízké přijmout. Musíš se s tím naučit žít, přijmout rizika a doufat, že se vrátí všichni čtyři v pořádku. Stejně jako doufám já, každý večer co vyráží do města. Od spolehlivého zdroje máme důležité informace o pohybu Trhače, takže to ukončíme jednou pro vždy!"
    Ruka mi znovu vystřeluje k břichu. Tentokrát mě ta bolest srazila na kolena. Sensei vyděšeně zvolal mé jméno.
    ,,Isabello!"
    To přivolalo i ostatní.
    ,,Bello!"
    Kluci jsou hned u mě. Donnie mě zkoumá starostlivým pohledem.
    ,,Bell? Co ti je?"
    ,,Další kopanec... Taky se jim nelíbí, že jdeš pryč."
    Donnie mě políbil na čelo.
    ,,Budu zpátky než bude ráno. Pojď si lehnout. Počkám než usneš a až se probudíš, ani nepostřehneš že jsem někde byl. Zůstane tu sensei a holub Pete, aby na tebe a mrňata dával pozor."
   
    Donnie vážně počkal než usnu. V jeho pevném náručí je to vždy otázka minut. Než jsem odpadla do říše snů, zašeptala jsem potichu.
    ,,Vrať se mi v pořádku."