Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Zůstaň se mnou

,,Bello, chci ti poděkovat za to co jsi pro mě udělala. Našla jsi v sobě odvahu a z posledních sil jsi se rozhodla riskovat svůj život. Chci tím říct, že kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak jsem ti plně k dispozici. Je něco co bych pro tebe mohl teď udělat?”
Bez jedinného slova mu sundám jeho modrou masku a usuším slzy, které se snažil zadržovat.
,,Chci mít jen malou chvilku pro sebe.”
Pevně ho obejmu abych mu dala pocit že to zvládám a on odešel.
Od té doby, co jsem se probudila, vládne v doupěti nepopsatelný smutek. Donnie se zavřel ve své laboratoři a odmítá s kýmkoliv mluvit. V Raphovi jsem našla citlivější část jeho osobnosti. Byl jeden z prvních, kdo mě po probuzení s nepředstíranou radosti objal. Nechtěl to přiznat, ale chyběla jsem mu. Dokonce i na Mikeyho to silně dolehlo. Přestal dělat svoje obvyklé vylomeniny a celou dobu přemýšlel nad nespravedlností života. Sensei neustále meditoval, jako kdyby mohl vrátit co se stalo. Byl u narození i smrti svého jedinného vnuka. A Leo se snaží být pro všechny ten pomyslný pevný bod pro celou rodinu, jenže je to pro něj dost velká zátěž.

Během následujícího měsíce jsem vyřešila detaily pohřbu. Bylo by to vyřešené ihned, kdyby ovšem nenastaly komplikace. Sensei nesouhlasil s myšlenkou normálního pohřbu, kdy se rakev s tělem spustí do země. Nepřistoupil ani na můj návrh, že hrobeček bude s nápisem, který nebude ukazovat na rodinu Hamato. Sensei se však bál, aby toho nějak nevyužil Trhač a padlo rozhodnutí, že malé tělíčko nesmí existovat. Nechala jsem rozhodnutí na Donniem a ten s možností kremace souhlasil. Sledovala jsem z povzdálí, jak těžké to pro něj je. Jen vyslovit tu myšlenku nahlas byl pro něj nepředstavitelný problém. Ani jeden u toho však nechtěl být a tak se toho ujal náš mistr, aby během jednoho rituálu proměnil našeho syna v popel.
Bylo rozhodnuto, že s naší ponorkou se dostaneme k jednomu z mnoha malých ostrůvků ležících u Long Islandu a popel vysypeme do Atlantiku při západu slunce.

Raph nakouknul do mého pokoje.
,,Už je čas. Připravená?”
Věnuju mu zoufalý pohled.
,,Nevím, jestli se na něco takového dá připravit. Donnie se mnou od té doby nepromluvil jedinné slovo. A zrovna teď bych uvítala, kdyby při mě stál jako dřív.”
Raph udělal podruhé v životě věc, kterou bych zrovna od něj nečekala. Pevně mě objal a svojí hlavu si s povzdechem položil na moje rameno. Jsem v šoku.
,,Bello, pro něho je to stejně tak těžké jako pro tebe. Celé hodiny ho od tebe nikdo nedokázal odtrhnout. Nechtěl jíst ani spát. Šlo mu jen o to aby jsi byla v pořádku. Neustále si to všechno dává za vinnu že tě měl lépe chránit, ale ztráta syna ho hodně ranila. Jednoho dne se vydal sám do ulic města. Chtěl najít Stockmana a pomstít se mu za to co ti provedl. Nedopadlo to dobře. Trhač na něj poslal pěšáky a Donatello může být rád, že ještě žije. Neměl bych ti to říkat, ale on má strach že ho opustíš.”
Raphael se lehce odtáhnul a já se nechápavě podívala do jeho zelených očí.
,,Celou dobu se bojím, že to chce ukončit on. Nemluví se mnou a když na sebe náhodou narazíme někde v doupěti, tak uhybá pohledem a vyhne se mi. Nechci ho ztratit.”
U poslední věty mě zradil hlas.
,,Ty máš možnost výběru, on ne. Můžeš bez omezení žít normální život na povrchu, založit si svojí lidskou rodinu a spokojeně zestárnout. Jenže on je mutant. Nemá tolik možností jako ty.”
Podal mi zalepenou dopisní obálku. Ani jsem si nevšimla že tu Leo stojí s námi. Pohledem naznačil, že je čas vyrazit a Raph mu nenápadně pošeptal, ať ještě pár minut počkáme. Moc dobře věděl, že si vzkaz od Donnieho přečtu.
,,Za deset minut vyrážíme.”
Víc říkat nemusel. Rychle otevírám  obálku a vrhám se do čtení.

Bello,
chci se ti omluvit za to jak jsem se choval posledních pár týdnů. Vlastně bych k tomu přidal i posledních pár měsíců. Snad mi jednou odpustíš, že mi nedošlo jak těžké to pro tebe je. Byl jsem sobec. Když jsi byla mutantem, nezeptal jsem se tě jestli chceš v té podobě zůstat a hledal jsem nejrychlejší způsob jak tě proměnit zpátky v člověka. Když jsi porodila našeho syna a on zemřel, zhroutil se mi svět. Vím, že jsem ti měl být oporou, ale sám jsem měl velký problém se s tím srovnat. Naše buňky se spojily a vytvořily život, protože jsi měla podobné geny jako já. V naší současné podobě nejsou naše buňky kompatibilní. Tím chci říct, že se už nemůžu stát otcem. Pochopím když si založíš rodinu s někým jiným... Když se rozhodneš odejít, budu tě mít stále ve svém srdci.
Donnie

Zelená ruka mi kapesníkem lehce utírá slzy a někdo mě opatně bere do svého náručí. Rozpoznávám červenou pásku.
,,Raphe?!”
Podíval se mi do očí takovým zvláštním pohledem. Snažil se udržet si svojí pověst drsňáka, ale v tom pohledu bylo trochu soucitu. Trochu se pousmál aby odlehčil situaci.
,,O tomhle nemusíš nikomu říkat. Řekl jsem Leovi, že se o tebe postarám a v pořádku tě dovedu k ponorce. Ale nikdo nemusí vědět, že jsem tě celou dobu nesl v náručí.”
Opravdu celou dobu mě nepustil na zem. Teprve až zaslechl hlasy svých bratrů, tak mě postavil na nohy. Tu ponorku sestrojil Donnie a než se nastartoval motor, muselo několik pasažérů šlapat na stroji jako na rotopedu. Leo rozhodl.
,,Já, Raph, Mikey a Bella budeme šlapat. Donnie nás dostane k tomu ostrůvku.”

Sensei pronesl v japonštině několik vět. Něco v tom smyslu, že když duše opustí tělo, promění se na všudepřítomnou energii a díky vzpomínce v srdcích pozůstalých může duše žít dál. Neumím japonsky, ale Leo mi vyprávěl o tom jak probíhají pohřby ninjů. Nakonec pronesl mistr Tříska ještě pár vět.
,,Lee Hamato byl velký bojovník. Bojoval se životem a svůj boj bohužel prohrál. Jeho popel bude rozptýlen v oceánu a můj prvorozený vnuk bude navždy v našich srdcích. Chce matka s otcem něco říct?”
Než jsem stačila zareagovat, Donnie ze země sebral nádobu s popelem a přitisknul své rty na její uzávěr.
,,Nečekal jsem, že se stanu někdy otcem a jsem šťastný, že jsem alespoň jednou v životě tuhle příležitost dostal. I když to bylo jen na okamžik.”
Využívám toho, že Donnie pořád drží tu malou urnu a pohladím jí, jako kdyby to pořád byl náš syn z masa a kostí.
,,Děti by neměli umírat dřív než rodiče...”

Slunce pomalu zapadalo za obzor a nastal čas vysypat popel do oceánu. Vlny popel donesly na souš a pak ho spláchly zpět do hlubin. Donnie s nepřítomným pohledem a tichým šplouchnutím dopadnul na kolena do vody. Při každé větší vlně jeho hlava zmizela pod hladinou.
,,Donnie vstávej!”
Mikey mi ho pomohl odtáhnout z vody ven.
,,Co to vyvádíš Done?”
Nadával na svého strašího bratra s fialovou páskou.
,,Tohle mi Bella neodpustí... Náš syn by mohl žít, kdybych jí víc chránil před nebezpečím... Založí si rodinu s nějakým člověkem, protože nejsem schopný jí dát další dítě... Bude lepší, když se naše cesty navždy rozdělí. Sbohem Bello.”
Sotva mu přes hlasité vzlyky bylo rozumět. Bezmyšlenkovitě mě objal, jako kdyby to mělo být naposledy a roztřesenými rty se přisál k těm mým. Otočil se a vydal se šouravým krokem k ponorce. Osm párů očí se podívalo mým směrem jak zareaguju. To se nesmí stát! Několika velkými kroky jsem u něj a objímám ho, jako kdybych ho už nikdy v životě neměla pustit. Lehce mě odsunul.
,,Bello prosím nezhoršuj to, nemůžu ti dát to co chceš. Odstěhuj se z města. Budeš před Trhačem v bezpečí a já budu šťastný že ti nic nehrozí. Omlouvám se za všechno.”
S pohledem plným bolesti mě pohladil po tváři a znova se vydal k ponorce. To je konec? On to vzdává?
,,Donnie, neopouštěj mě prosím...”
Přestože mu slzy tekly po tvářích proudem, neotočil se a šel dál.
,,Donnie...prosím...”