Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Nebyla jsem jediná kdo přežil

    Mé tělo bylo sice plně zregenerované, ale slabé. Donnie je neustále po mém boku a snaží se předvídat každý můj krok, abych nemusela nic dělat. O nějakém tréninku nemůže být ani řeč, jenže já se potřebuju dostat zpátky do formy. Takže pokaždé když Donnie usnul, utekla jsem do doja a pod dozorem pana Třísky pár hodin trénovala. Druhý den jsem ani nemusela předstírat jak moc mě bolí celé tělo.
    Donnie s podezřelým úsměvem nakouknul do pokoje.
    ,,Rád bych ti někoho představil."
     V náručí držel dvě deky, ve kterých se něco hýbalo. Přistoupím blíž. Sledovaly mě dva páry dětských očí.
    ,,Tohle je Raphaelova dcera Irrilia a to je Leonardův syn Remy."
    ,,Kdy...? S kým...?"
    Donnie nezadržel pobavený výraz.
    ,,Kdy? To přesně nevím, ale bylo to v době kdy jsi byla mimo New York. S kým? Leo ti asi říkal o mutantce Liz a Raph se nejspíš zmiňoval o mimozemské salamandrijské válečnici Y’Gythgbě. Bohužel Trhač spolupracoval s jiným mocným nepřítelem a podařilo se je obě najít, zajmout a zabít. Ještě štěstí, že se obě děti  dostali do bezpečí díky naší spojenkyni, kterou Liz zkontaktovala. Takže se náš clan se trochu rozrostl... A rozroste se ještě víc. Sensei tě chce oficiálně přijmout jako kunoichi rodu Hamato. Drželo se to v tajnosti, aby tě to nerušilo od regenerace."
Příliš mnoho informací najednou.
    ,,Sensei mě chce...?"
    Donnie se naklonil a jeho rty se dotkly mé tváře. Zůstal nakloněný, aby mi zašeptal do ucha.
    ,,Zasloužíš si to."
    Opatrně mi do rukou vložil obě děti. Zůstal, aby mi pomohl je přidržovat. Zaplavuje mě zvláštní pocit. Něco mezi hřejivým pocitem i bodavou bolestí.
    ,,Takhle jsem mohla držet našeho syna..."
    Zabolelo ho to úplně stejně, ale neřekl ani slovo. Jen tak tiše stál. Vztah mezi námi je stále zvláštní. Nemůžeme bez sebe žít, ale on má stále z něčeho strach. Vyrušil nás pan Tříska.
    ,,Isabello, vidím že jsi po včerejším tréninku v dobré kondici. Připrav se na dnešní noc. Postavíš se Raphaelovi."
    Bez dalšího zdržování odešel pryč. Donniemu chvilku trvalo, než zpracoval co řekl Tříska. Zavolal Leonarda, aby si převzal děti na starost a pak mě probodnul hlubokým pohledem.
    ,,Já myslel, že si říkáme všechno. Proč jsi mi to neřekla?"
    Nekřičel, nezlobil se, jen mě jemně držel za bradu a díval se do mých hnědých očí. Nevím co říct, takže raději mlčím. Nenechal to jen tak.
    ,,Bello, musíš pochopit, že mám o tebe strach. Bojím se, že o tebe zase přijdu..."
    Naštěstí ani nečekal odpověď. Moc dobře věděl, jak mě zraňuje jeho bolestný výraz. S těžkými povzdechem ho obejmu kolem pasu a hlavu opřu o jeho hruď.
    ,,Taky tě nechci ztratit."
    Zamumlám mu tiše v pevném objetí. Sevření svalnatých rukou ještě zesílilo.
    ,,Už nikdy proti Trhačovi nebojuj sama! Příště nemusíš mít takové štěstí."
    V jeho hlase byl náznak něčeho, jako kdyby nechtěně prozradil to největší tajemství na světě. Moje přítulná nálada je definitivně pryč.
    ,,Já myslela, že si říkáme všechno! Ten hajzl to taky přežil? Riskovala jsem svůj život jen tak pro nic?! A ostatní o tom pochopitelně ví taky dřív než já... Mám pravdu? Proč jsi mi to neřekl?!"
    ,,Nebylo to relevantní. Tvé uzdravení mělo jasnou prioritu."
    Lapám po dechu. Snažil se mě uklidnit, ale jeho slova se minula účinkem. Křik přilákal ostatní. Raph to nechtěně ještě zhoršil.
    ,,Koukám, že už jsi jí řekl o aktivitách Foot clanu... Eh, no tak to nebudeme rušit."
    Dodal rychle, když viděl můj výraz a společně s bratry se urychleně evakuoval do bezpečí mimo můj dosah. Už jsem se nadechovala k pořádně dlouhému monologu, ale Donnieho výraz v očích mě zastavil. Ta bolest...
    ,,Omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Záchrana tvého života pro mě byla důležitější, než cokoliv jiného. Nedávno jsme zjistili, že Trhač tu nehodu přežil, ale je stále oslabený. Je mimo město,  nic víc o jeho současné poloze nevíme."
    Prstem mi jemně přejel po tváři.
    ,,Víš jak mi bylo? Když jsem se probral a ty jsi byla zase pryč? Nechal jsem tě hledat každým spojencem ve městě. Nespal jsem několik nocí, na vlastní pěst prohledával město... Potom se vrátil Raphael a řekl co se stalo."
    Při té vzpomínce se s hlubokým povzdechem odmlčel, ale po chvilce znovu pokračoval.
    ,,Každopádně nám dal aktuální informace o tvém pohybu. Znal jsem tvé plány, ale nikdo nemohl tušit kdy přesně zaútočíš. Měla jsi strach, protože jinak by jsi před Leonardem neutíkala, ale chápu tvé unáhlené rozhodování. Po ztrátě našeho syna, jsem taky provokoval Trhače. Hnala mě touha pomstít se za všechno zlo, které spáchal na naší rodině. Jeho odpovědí byl ten výbuch, co zranil Třísku. Teď už nám jen zbývá čekat, až nám zase hodí atomovku na hlavu."
    Při poslední větě se nervózně zasmál. Jak moc mi chyběl jeho úsměv. Znovu se mu vrhám do náručí.
    ,,Slib mi, že už nás nikdy nic nerozdělí..."
    Rty se otřel o ty mé, když zašeptal.
    ,, Můžu ti slíbit něco lepšího. Vezmeš si mě?"
    ,, Cože?! Teda ano, ale..."
    Tohle mu jako odpověď stačilo.
    ,,Takže se uvidíme večer."
    Naposledy se mi jemně otřel o rty a odešel.