Neobyčejný život <3 II.

Vivien? Já jsem přece Sophie...

Vstala jsem a vyšla z pokoje. Pořád jsem měla to stejný oblečení. Uslyšela jsem rádio z jednoho pokoje na konci chodby. Pomalu jsem se vydala do pokoje. Otevřela jsem dveře. Narazila jsem na jídelnu. Sebastián chystal snídani na stůl. Beze slov jsem si sedla. Snídali jsme v tichosti. Sebastián si odkašlal.

"Jseš připravená" přikývla jsem. Nebyla to, ale pravda. Bála jsem se co se bude dít. Co se stane, až mi vezme krev. Jak to bude probíhat. Všechno se mi to hrnulo v hlavě. 

"Fajn" řekl. Potom jsme dosnídali v tichosti. Sklidil nádobí. Následovala jsem ho do obrovské haly a potom do prázdé místnosti kromě velkých zrdcadel. 

"Tak co se bude dít?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Sebastián mi podal nějakou lahvičku.

"Tohle musíš vypít" Nevím proč, ale nějak jsem mu věřila. Vypila jsem ji. Nic se nestalo. Potom vyndal nůž. Natáhl se ke mě a chytl mi ruku. Otočil jí zápěstím nahoru. Pomalu řízl. Sykla jsem bolestí. Potom začal říkat nějaký kouzlo. Najednou se mi začínali zavírat oči. Vzpomínky jsem měla tam tam. 

"Co si mi to udělal?" zeptala jsem než jsem omdlela úplně.

Pohled Justina:

Potom co se Car vrátila bez Viv, jsem šel do ložnice a zamkl jsem se. Už po milionkráte mi někdo klepe na dveře. 

"To jsem já, Car. Justine otevři mi" Nevím proč, ale jí jsem chtěl vidět. Věděl jsem, že to není Viv, ale aspoň tak vypadá. Stoupl jsem si a přešel jsem ke dveřím. Odemkl je a zase si sedl na postel. Car otevřela dveře. Vstoupila.

"Justine...." zašeptala a vrhla se ke mě. Silně mě objala. Rozbrečel jsem se.

"Car já-já ji zase ztratil. Zase" naříkal jsem. 

"Ona se vrátí. Na vysokou určitě. Obětovala se kvůli té malé. Ona se ztoho dostane." snažila se mě utěšit, ale moc jí to nešlo. 

"Nechceš se najíst?" zeptala se. Zakroutil jsem hlavou. "Justine, ale nic si nejedl" řekl mateřským tonem. 

"To je fuk" Pomalu jsem jí odstrčil. "Necháš mě samotnýho, prosím" Přikývla. Zvedla se z postele a odešla. Slyšel jsem jak říká ostatním, že nemám hlad a, že vypadám jako tělo bez duše. Taky jsem se tak cítil. Cítil jsem jak mám jedno jednu půlku srdce pryč. Jak ta poslední půlka nemůže žít. Jestli se neobjeví tak radši umřu.

Pohled Viv:

Otevřela jsem oči a podívala se po pokoji. Nikde tu nebyl. Povzdychla jsem si. Vyskočila jsem z postele a podívala do zrdcadla. Na sobě jsem měla šaty a lodičky. Vlasy jsem měla rozpuštěné. Dveře se otevřeli a vnich se objevil Sebastián.

"Jak se cítíš Vivien?" Jak mi to pravě řekl?

"Vivien? Já jsem přece Sophie" zasmála jsem se "hlupáčku  a jestli si zapomněl, tak se za pár týdnu bereme. "Políbila jsem ho na nos. Objal mě. Cítila jsem jeho dech na svém krku.

"Ale prvně se musíme vrátit na vysokou" zašeptala jsem. Se Sebastiánem jsme už 4 roky. Na to co se stalo předtím si nepamatuju. MIluji ho a on miluje mě. 

"To musíme" oplatil zašeptání. Začali jsme se líbat. Tak vášnivě, že jsem myslela, že se něco stane, ale odtrhla jsem se. 

"Promiň ještě se na to necítím" omlouvala jsem se.

"To nic. Jdu zbalit pár věcí" řekl a opustil pokoj.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Naposledy jsem si upravila můj outfit. Měla jsem pocit, že toto nejsem já. Když jsem to doopravila vydala jsem se za Sebastiánem do auta. Musíme vyjet už teď, abychom byli na univerzitě včas. Když jsem nastoupila umála jsem se na Sebastiána. Celou cestu jsme jeli vtichosti, kromě hrajícího rádia. 

"Až dojedeme musím si ještě něco zařídit" řekl Sebastián, když jsme byli od vysoké necelých 10 minut. Přikývla jsem. Zastavili jsme na parkovišti. Vydala jsem se do svého pokoje. 315. Pomalu jsem odemkla dveře. Hned se na mě nahrnuli 2 holki.

"Viv měli jsme otebe strach" řekla blondýnka a drtila mě v objetí.(multimédia) Otrhla jsem se od ní.

"Co to děláš? Myslela jsem, že mám pokoj sama pro sebe. A co máte stím Viv? Já jsem Sophie" vyjela jsem na ní. Obě dvě se na mě dívali vyděšeně a šokovaně zároveň. 

"Co se to stebou stalo?" zeptala se teď hnědovláska.

"Mě nic. Vy mi tady říkáte jiným jménem."

"Vivien" ozval se ode dveří klučičí hlas. Tak krásný, že jsem měla pocit, že ho znám. Otočila jsem se. Naskytl se mi pohled na kluka  s krásně hnědýma očima. Když mě viděl usmál se. Snažila jsem si vzpomenout jestli ho znám, ale marně.

"Jak jsem tady řikala těmhle holkám" ukázala jsem na blondýnu a hnědovlásku " Jmenuju se Sophie" úsměv mu pohasl.

"Co to stebou uděla?" zašeptal. Nevěděla jsem očem mluví. Bylo mi ho líto. Přešla jsem kněmu a chytla ho za ruku.

"Je mi líto, asi sis mě sněkým spletl. Vy všichni"  

"Ne nespletl jsem se" řekl ničeně. Pustil moji ruku jako bych ho popálila. "Musím vypadnou hned" otočil se a vyletěl z pokoje. Nechápala jsem nic ztoho co se tu stalo. 

"Tak asi si vybalím" usmála jsem se na ty holki. "Jen tak jak se jmenujete?"  Blondýnka se na mě koukla.

"Jsem Sam a toto je Lili"

"Aha" Najednou se ve dveřích objevila moje kopie. Teda kromě oblečení.

"Viv" vyhrkli ji slzy. Přilítla ke mě jako Sam a objala.

"Vy jste fakt divný. Už po 50té říkám, že jsem Sophie." řekla jsem naštvaně. Vzala jsem si rychle tašku a vyběhla z pokoje. Už tam nebude, jinak dojde další člověk a nazve mě "Viv"

Nevím, co se tu děje, ale vnitru duše, nějak vím, že je znám. Hlavně toho kluka. A já zjistím jakto...