Neobyčejný život <3 II.

Vzpomínky

Do pokoje jsem se vrátila pozdě večer. Doufala jsem, že budou spát, ale čekali na mě.  Když jsem je uviděla sedět na jedné posteli, zakroutila jsem očima. 

"Vy nespíte?" zeptala jsem se. Moje kopie i stoupla. Natáhla ke mě ruku.

"Promiň, zapomněla jsem se se přestavit. Jsem Car. Tvoje dvojče" 

"Počkej dvojče? Asi bych věděla,  kdybych měla dvojče, ne?" zasmála jsem se. Myslela jsem, že je to vtip, ale oni se nesmáli. Ani náznak úsměvu. Nic. "Radši si půjdu spát" vzala jsem si pyžamo a šla se do koupelny převléct. Slyšela jsem jak si šeptají. Neřešila jsem to. Vylezla jsem. Všechny 3 už leželi v posteli. Přešla jsem k své posteli a lehla jsem si. Najednou jsem si všimla fotky pod polštářem. Vytáhla jsem jí. Byla jsem na ní já, teda myslím. Mohla to být i Car. Vedle mě stál ten kluk s hnědýma očima. Držel mě kolem pasu. Něčemu jsem se hrozně smála. Zkoušela jsem si vzpomenou, ale nic se nestalo. Došla jsem k závěru, že to musí být Car a, že si tu fotku prostě zapomněla. Potom jsem, ale fotku otočila. Na zadní straně byl nápis: JÁ S JUSTINEM <3 NEJLEPŠÍ LÉTO NA SVĚTĚ. 

Nevěděla jsem, co to znamená, ale radši jsem zavřela oči a usla.

...............................................................................................................................

Probudila jsem se do slunečného dne. Chtěla jsem jít za Sebastiánem než mi začne škola. Oblíkla jsem se (komentáře) a vtichosti jsem vyklouzla z pokoje. Šla jsem směrem, kde měl Sebastián pokoj, když jsem najednou jsem uviděla toho Justina. Seděl na lavičce a díval se do prázdna. Měla bych odejít, nic pro  mě neznamená. Ale na druhou stranu mi něco říká ať za ním jdu. Přišla jsem k němu.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Podíval se na mě prazdnýma očima. Díval se na mě, pořád a pořád. Odkašlala jsem si a sedla vedle něho. Opatrně jsem ho vzala za ruce. Hned se mi, ale vytrhl. "Justine?" zašeptala jsem. Podíval se na mě s nadějí.

"Ty sis vzpomněla" zakroutila jsem hlavou.

"Aha

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se znovu. Zakroutil hlavou. Najednou se náhle povstavil. 

"Ty to nechápeš V- Sophie, nebo jak si to říkala. Vím, že v hloubi duše si pořád moje Viv, ale na povrch je to jiná osoba.Nevím jak to, ale nějak tě přinutil zapomenout. " Taky jsem se povstavila. Začala jsem mít sněho strach. Přišel ke mě. Vzal můj obličej do rukou a přitiskl jeho rty kmým. Najednou jsem pocítila pocit, jako kdyby jsme k sobě patřili. Ale potom mi došlo, že toto nemůžu. Mám snoubence. Odtrhla jsem se od něho. 

"To nemůžu mám snoubence" zašeptala jsem. Vzal mojí ruku a zadíval se na můj modrý prsten.

"Ten jsem ti dal já" podíval se mi do očí. 

"Já nemůžu" rychle jsem se pustila a spěchala k Sebastiánovi. Třeba mi odpoví na pár otázek. 

Zaťukala jsem. Dveře se otevřeli a vnich se objevil Sebastián.

"Sebastiáne stalo se mi tolik věcí." vstoupila jsem kněmu do pokoje. Sedla jsem si na postel a začala vyprávět. Vynechala jsem polibek s Justinem. Když jsem to dokončila. Čekala jsem co mi řekne, ale bylo ticho.

"Sebastiáne?"

"Nebyl dobrý nápad sem jezdit." řekl. "Odjedeme. Běž si sbalit."

"Cože já nikam nejedu." najednou se tvářil naštvaně. Vzal mě pevně za zápěstí. Najednou mě silně uhodil. Na jazyku jsem cítila krev. Nahmatala jsem si ret. Tekla mi krev. Asi jsem se kousla.

"Řekl jsem, že odjedeme. A teď si běž sbalit." řekl. Rychle jsem přikývla. Spěchala jsem k sobě a házela si věci do tašky. Najendou se tam objevila Car.

"Kam jseš?" zeptala se zmateně.

"Odjíždím" snažila jsem se na ní nedívat, aby si nevšimla mého rtu. Ale asi je víc vnímavá než jsem si myslela.

"Co se ti to stalo?" zeptala se starostlivě.

"Nic jen jsem spadla a kousla se do rtu." řekla jsme. Doufám, že to znělo přesvědčivě. 

"Nevěřím ti" takže neznělo. Dala jsem do tašky poslední oblečení a vydala se ke dveřím.

"Tak ahoj Car" snažila se mě zastavit, ale já byla rychlejší. Sebastián už seděl v autě.

"Můžeme jet" usmála jsem se na něho. Něco zabručel a šlápl na plyn.

O měsíc později:

Stála jsem před velkým zrcadlem a švadlena upravovala poslední problém na mých šatech. Podle mě byli až moc nadýchané. Vůbec nebyli podle mé představy. (na boku)

"Jste nádherná, slečno" řekla a mile se na mě usmála.

"Děkuji"

Pořád jsem přemýšlela na lidi, které jsem poznala. Justin, Car, Lili a Sam. Do obřadu zbývá 15 minut. Někdo zaklepal na dveře.

"Připrav se" ozval se Sebastiánuv hlas. Naposledy jsem se na sebe koukla.

"Dobře" pomalu jsme vyšla z pokoje. Nikdo tu nebyl. K oltáři mě vede Sebastiánuv otec, jelikož já nemám nikoho. Začala hrát hudba. Pomalu jsme začali kráčet k oltáři. Sebastián stal a usmíval se. Ne tím stylem, že se na mě těší, ale tím stylem, že vyhrál. Stoupla jsme si naproti něho. 

"Sebastiáne Devarex bere ty zde přítomnou Sophie Ross?" 

"Jistě"

"A vy slečno Sophie Ross berete si zde přítomného Sebatiána Devarex?" podívala jsem na oddávacího a pak na Sebastiána. Chystala jsem říct ano, když se ozvala nějaké holčička "Ta je krásná myslíž, že budu taky taková?" zeptala se tatínka. Koukla jsme se na ní. Tatínek se na ní mile usmál: " To víš že ano princezno" Nevím jak se to stalo, ale to jediné slovo mě zahřálo u srdce. Princezno. Začalo se mi to všechno vyjasňovat- Lili, Sam, Car a hlavně Justin. Naše polibky. Jak jsme se seznámili. Jak jsme spolu začali chodit. Žádost o ruku. Nemá tu stát Sebastián, ale Justin. Vzpomněla jsem si. Na všechno. A zlost, kterou jsem měla v sobě na Sebastiána byla tak neskutečně velká. Podívala jsem se na něho a usmála.

"Ne" Všichni hosté zalapali po dechu.