Neobyčejný život <3 II.

Malý andílek

"Tak já vás tu nechám" řekl Mike, když došel Justinen.

"Dík" poděkoval mu Justin. Mike jen kývl. Justin stál a nervozně se poškrábal na zátylku.

"Posaď se" nabídla jsem mu židli. Justin se na mě usmál, ale já mu úsměv neopětovala. Posadil se do křesla.

"Viv, je mi to líto. Clary je moje kamarádka od dětství a já myslel, že umřela. Ale tebe pořád miluju. Jí mám rád, ale to nic neznamená"  Kašlala jsem na to, že nerada před ním brečím. Rozbrečela jsem se. Strašně moc. Justin si stoupl a rychle přešel ke mě a objal mě.

"Já tě pořád miluju" vzlykala jsem mu do trička. 

"Já tebe taky, princezno" hladil mě po vlasech. Nechala jsem se unášet tou to chvíli. "Odpustíš mi?" koukla jsem se mu do očí. Byla jsem rozhodnutá mu říct, že ne. Ale nemůžu. Přikvla jsem.

"Jo, ale už mi to nikdy neudělej" 

"Neboj" něžně mě políbil. "Jedeme domů"

"Nechceš zůstat tu? Mám zaplacený pokoj."

"To zní fajn. Jen mi dva" Pomalu jsem si lehla a Justin si lehl vedle mě. Pevně mě objal. Cítila jsem jeho dech na mém krku. Bylo to příjemné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po měsíci:

Moje těhotenství je plus, mínus na začátku deváteho měsíce. Seděla jsem na verandě a pozorovala Justina a Clary. Žárlím? Vůbec ne, jsou to kamarádi. Pomalu jsem si stoupla, abych se napila, ale najednou jsem ucítila ostrou bolest v bříšku. Koukla jsem se pod sebe. Panebože, praskla mi voda!!! 

"Justine!!!" zařvala jsem přes celý dům. Doufám, že mě ven uslyší. Chytla jsem se zdi. Justin vběhl se strachem v očích do pokoje. 

"Co se děje. princezno?" zeptal se a chytl mě.

"Já. já rodím. "

"Muíme do nemocnice" řekl. Zakroutila jsem hlavou.

"Ne, musíš nahoru, pro Lesley"

"Kdo je Lesley?"

"To máš jedno, běž" 

"Ale já tě tu nemůžu nechat....." řekl bezbraně. V tu chvíli do pokoje vešla Clary.

"Já se o ní postarám, Justine. Běž" podívala jsem se na ní. Jen se na mě usmála.

"Fajn, díky Clary" rychle mě políbil na čelo a přemítil se.

"Lehni si" přešla ke mě Clary a nasměrovala mě k posteli. "Donesu vodu, a to ostatní co máš nachystané" 

"Děkuji je to dole v komoře" přikývl. Odešla. Ležela jsem a hladila si břicho. Za chvíi budu držet Nicka v náruči.  Při té představě jsem se usmála.

"Jsme tu" ozval se Justin. Vedle něho stála Lesley. 

"Připravená?" zeptala se.

"Jo" usmála jsem se.

Pohled Justina: 

Přestal jsem počítat minuty. Trvalo to dlouho. Přecházel jsem po kuchyni sem a tam.

"Justine, uklidni se" smál se mi Chris. Toby se kněmu hned přidal.

"Moc vtipný kluci" řekl jsem. Sedl jsem si na stoličku. Zjstil jsem, že Lesley je porodní bába a pomohla na svět matce Vivien a také jí a Archerovi. Je anděl. Měl jsem obavy jak rychle bude růst Nick, až se narodí.  Ve dveřích se objevila Clary s úsměvem. Koukl jsem se na ní s nadějí, že Viv už porodila. Jen přikývl. Vyběhl jsem schody jak nejrychleji jsem uměl a vrazil do ložnice. Viv ležela v posteli a v náruči držela klubíčko deky a vní mého syna, Našeho syna. Lesley už tu nebyla. Usmál jsem se na Viv. Vypadala unaveně, ale pořád se usmívala na človíčka ve své náruči. Pak se na mě koukla.

"Ty se nechceš kouknout na našeho syna?" zasmála se. Polkl jsem a přešel jsem knim. Koukl jsem se na naše dítě. "Je jako ty, po mě nic nezdědil" zasmála se znovu. Pohladil jsem Viv po vlasech a dal jí pusu. 

"Vezmu malýho dolů, ty si odpočiň." zašeptal jsem. Viv přikývla. Podala mi Nicka. Měla pravdu. Úsměv i oči měl po mě. Byl nádherný. Pomalu jsem sním šel dolů. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem táta.  Vešel jsem do obyváku, kde seděli kluci.

"Tak, chcete vidět našeho syna?" zeptal jsem se. Hned vyskočili a byli u mě. Rozplývali se nad ním. Potom jsem si všiml, že tu není Clary. "Chrisi, kde je Clary?" otočil jsem se na Chrise.

"Říkala, že už to tu nezvládá" 

"Cože?!!" vykřikl jsem. "Vemte si malýho. Musím jí najít" vzal jsem si bundu a vběhl do deště ven. Nemůže být daleko. Běžel jsem. Najednou jsem uviděl siluetu dívky.

"Clary!!!" zakřičel jsem. Otočila se. Přiběhl jsem kní. "Kam to jdeš?" Koukla se na mě se slzami v očích.

"Muím pryč, Justine. Je to váš dům já tam nepatřím" 

"Ne,ne. Ty patříš do mého života" chytl jsem jí za ruku.

"Ale já tě miluju, a když vidím jak si šťastný s Viv, ničímě to" pomalu jsem jí k sobě přitiskl. 

"Taky tě miluju, ale Viv víc"

"Já vím" přikývla Clary "A proto musím jít" stoupla si na špičky a naposledy mě políbila. "Nevidíme se na posledy" usmála se.

"To je dobře" 

"Tak já jdu" 

"Buď opatrná" 

"Budu" chvíli jsem se za ní koukal. Potom jsem se otočil a vydal se do domu. K mé ženě. K mému synovi a kmé rodině.