Sbírka

Cutler Beckett/Ian Mercer

"Mercere!" ozvalo se podrážděně nedaleko ode mě. Připadalo mi to, jako by stál přímo vedle, ale ne. Byl vzdálen nejméně deset metrů a rychle se přibližoval. Chtěl jsem se od Interseptoru rozejít za ním, ale zarazil mě, prudce mi přimkl zápěstí k boku lodi. Ztuhl jsem a díval se na něj, s jemně sklopenou hlavou. Postavil se však na špičky, na čež jsem se automaticky přikrčil.

"P-pane..." "Mercere...víte co je dnes za den, že ano? Že ano?" v jeho hlase jsem zaslechl něco nového, skoro až smutek. "Přirozeně. Máte narozeniny, lorde Beckette." Úsměv. Vděčný úsměv a lehké přivření očí na jeho obličeji bylo něco, co nebylo vůbec, ale vůbec běžné. "Mercere...jste jediný..." řekl tiše jemným hláskem a pustil mě, snesl se na celou plochu chodidel. Já však zůstal stejně přimknutý k lodi s lehce rudými tvářemi. Přál bych si, aby se vrátil zpátky. "Pane...lorde, jste v pořádku?" zeptal jsem se konejšivě. Udělal něco co bych od něj nikdy nečekal a přišel zase blízko mě, zvedl se na špičky a jeho rty se seply s těmi mými. Ztuhl jsem. "L..." lehce stiskl můj spodní mezi svými zuby. Byly tak jemné, tak malé, tak roztomilé...zachvěl jsem se, slyšel jsem volání.

"Merci! Merci!"

Spal jsem. Celou dobu jsem spal. Zase další z těch krásných snů...kdy udělám pro něj něco výjimečného a on mě políbí. Zavrčel jsem a unaveně zůstal ležet. "Lorde..." hlesl jsem zoufale, když se rozletěly dokořán mé dveře. "Merci, Merci! Co je dnes za den?!" zaváhal jsem...ale vzpoměl jsem si.

"Dnes je čtvrtek, lorde Beckette..." "Dnes není jen tak nějaký čtvrtek, vy imbecile...máte narozeniny!" trhl jsem sebou nahoru do sedu a podíval se na něj. On si vzpoměl? "Pane?" jemně se pousmál a přišel za mnou, sedl si na kraj postele a zvedl jednu ruku k mé hlavě. Čekal jsem cokoliv, ale ne tohle...pohladil mě. "Merci...všechno nejlepší, můj věrný pobočníku..." zavrněl jemně. Už jsem nevěděl co je pravda a co ne, ale tohle vypadalo tak skutečně. "P-pane, já..." "Čekáte snad dárek, Mercere?" lehce jsem ztuhl, znělo to dost varovně, jako by řekl "zůstaňte zticha". Ale překvapil mě. "Zavřete oči, Merci..."

Udělal jsem, co chtěl, však co jsem mohl ztratit...nic jsem neztratil. Naopak. Nabyl jsem toho, co jsem tak dlouho žil jen ve snech. Cítil jsem jeho ruce na mých tvářích, jeho rty blízko těch mých. Ve snech to byl on, co dělal první krok, tak jsem čekal. Ale nedočkal jsem se, dokud nepromluvil. "Tak si ho rozbalte, Merci...je jen váš..." Neváhal jsem a semkl jsem naše rty dohromady tak prudce, jako když se zavře kniha. Mé ruce skončily na jeho bocích, když jsem s nimi přejel po jeho zádech přímo pod jeho paruku, kterou jsem sundal a odhodil. Cutler zavrněl a rozhodl se, že si sedne ke mně úplně, a to obkročmo na můj klín. Lepší dárek jsem si snad přát nemohl...

Byl to doslova splněný sen.