Sbírka

James Norrington/Ian Mercer

Nemám zdání jak vlastně Beckett ke svému asistentovi přišel, ale já vím jak jsem ho jednou poznal já.

V té době jsem sloužil ještě jako kapitán a zrovna jsem pozoroval, zda jsou všechny lodě na svém místě. Vtu ke mně přiběhl on. Ian Mercer. Za jeho i mého mládí, popsal bych ho jako stydlivého a věrného mladíka s tím nejchudším oblečením, které se ale už dalo zařadit do gardy. Vlasy rozpuštné, zacuchané, poházané kolem. Ve tváři bledý a hubený, stejně tak tělem. Ale měl v oblibě se červenat, když něco pokazil, což bylo často. Utíkal přímo za mnou.

"K-komodor Beckett mě požádal, abych h-hlídal s vámi, kapitáne." Hlesl bázlivě, krčíc kolena. Pak se jemně uklonil hlavou. "P-poručík Mercer," představil se, já ho však jen arogantně a nezaujatě sledoval, leč jsem byl jim velmi zaujatý. "Kapitán Norrington," prohlásil jsem hrdě a podal mu ruku. Díval se na ni chvíli jako zmatené štěně, než se odvážil se mě dotknout. Přiložil si ale hřbet mé ruky k ústům a co nejněžněji a nejoddaněji ji políbil. Pozvedl jsem tázavě obočí. Tohle bude zajivamé...

Stáli jsme celou dobu vedle sebe a prohlíželi si lodě, než Mercera zasáhla ta vlna horka a nervozity a svalil se na zem. Všiml jsem si toho, jakmile to žuchlo. Podíval jsem se zděšeně vedle sebe a zakřičel: "Poručíku!" Přispěchal jsem na kolena k němu a snažil se ho probrat, ale byl naprosto v bezvědomí. Ale dýchal. Oddychl jsem si a držel ho u sebe dokud se neochladilo se zapadajícím sluncen. Probral se až tehdy, ležíc v písku opřený o mě, já klečel za ním a držel jsem ho. Pootevřel něžně oči, ale nezvedl se. Jenom hlavu.

"Kapitáne...?" vydechl zmateně a  podíval se na mě, celkem zklamaně. Já ho jen pohladil po těch jeho zacuchaných vlasech, ani nebyly na dotek tak špatné, pousmál jsem se. "Vše v pořádku?" otázal jsem se mile. Po chvíli ticha jsem málem skončil na zádech, ale stačil jsem se opřít za sebou dlaní, Mercer mi skončil obkročmo na klíně s oběma rukama obmotanýma kolem mého krku. "Děkuji!" zaradoval se nadšeně a vděčně. Už už jsem ho chtěl vzít kolem pasu jednou rukou a pohladit ho po zádech, ale odtrhl se. "Promiňte," štěkl nervózně. Má ruka skončila na jeho boku. "Poručíku..." hlesl jsem jemně a naklonil se více k němu, zavřel jsem oči. Bohužel, mé rty místo na jeho skončily pod jeho nosem.

Nechápavě zasténal a stáhl obočí nahoru. Tak jsem se oddálil a pozvedl jsem jemně koutek nahoru. "Netrefil jsem se," odpověděl jsem klidně, pohladíc mu bok. Zachvěl se a tiše se zasmál. Zavřel oči on a naklonil se současně se mnou. Oba s hlavou nakloněnou doprava jsme skončili se sepnutými rty v něžném polibku.

Po chvíli co nám připadala věčná jsme se od sebe oddálili a opřeli si o sebe navzájem čela.

"Těší mě, poručíku Mercere."