Sbírka

Aro Volturi/Marcus Volturi

Sedím si osaměle ve svém pokoji, jako ostatně každý den, každý měsíc, každý rok, který jsem ještě schopný existovat. Nechci to. Chci umřít. Vždy jsem chtěl. Jak jen moc chci konečně umřít. Nadcházející bitvy ve mně vyvolávají ty pocity radosti. Ale ne. Žijeme v míru. Nenávidím to. Kéžby alespoň přišel, řekl mi proč to udělal. Jestli musel, nebo jestli to bylo jen tak. Možná to by mi trochu pomohlo v mé každodenní agónii.

Najednou ale slyším zvuky klepání. "Marcusi! Marcusi! Mám neskutečně úžasnou zprávu, prosím, nech mě vstoupit." Aniž bych cokoliv řekl, mé dveře se rozletí dokořán. Ten nadšený psychopat si jen tak vtrhne do mého pokoje. Smutně si povzdychnu a opřu si hlavu o dlaň. "Našel jsi způsob, jak mohu zemřít?" Zeptám se tiše. "Právě naopak! Našel jsem způsob, jak budeš navždy neschopný se zabít." Vysvětlí nadšeně. Má naděje klesne, jediné co ze sebe vydám je smutné 'hmm' a otočím hlavu bokem od něj. Nechci se na něj dívat. On si ale toho smutku po takové době všimne.

"Bratře." hlesne něžně a sedne si na mou pohovku, poklepe na místo vedle sebe. Bez zbytečných protestů se zvednu a rozejdu se za ním. Sednu si vedle něj a smutně se podívám do země. Najednou na své ruce ucítím tu jeho. Zadržím své myšlenky, nechci na nic myslet, ale hlava mě neposlouchá. Vybavím si tu bolest, co mám dennodenně z toho, co se tak dávno stalo. Didyme. Má žena, má láska. Zabil ji. Zabil. Zabil a neměl pádný důvod.

"Měl jsem, bratře..." překvapeně trhnu hlavou k němu a naštvaně stáhnu obočí. "Měl jsi důvod zabít mou ženu? Svou sestru? Nevypadals na to..." Odfrknu si zlomeně, už zase cítím slzy v mých očích. Tak dlouho je v sobě držím a jsou zase tam. Jeho stisk to jen zesílí. "Bratře...neměl jsem na vybranou...kdybych to neudělal, tak-" "Tak CO?!" neudržím se, neskutečně mě to bolí a štve, a já když zvýším hlas, je to vážné. Nedočkám se odpovědi hned...bojí se mě. "Marcusi...Marcusi, kdybych to neudělal...odešel bys." hlesne až...smutně? Nevím, ale hodně mě to zarazí. On nechtěl, abych tehdy odešel? "Aro?" kniknu tázavě, z toho křiku mi přeskočil hlas. "Aro...?" zopakuju lépe, hlubším hlasem. Překvapí mě, jeho ruce se mi obmotají jako dva škrtiči kolem mého krku a jeho pusa...rty...hladově napadnou ty mé. Ztuhnu a vytřeštím oči. Je...je to můj bratr, sakra! Chytím ho za boky, ve snaze ho odstrčit, ale neposlouchám se, přitáhnu ho k sobě blíže a polibek mu opětuji. Po takové době...konečně cítím něčí dotek a...je tohle vůbec láska?

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, překrásná věčnost, se odtrhne a začne naznačovat hluboké dýchání, já to samé. Chci něco říct, ale nenacházím slova. Snažím si je myslet, ale nejde to. Nakonec první promluví on. "Marcusi...miluji tě. Copak to nechápeš? Kdybys odešel...odešlo by mé jediné štěstí..." ztuhnu. Šok je teď to jediné co cítím, a také jak teplé mám tváře, přestože se jako upír červenat nemohu. Jeho ruce mi začnou hladit tváře. "Bratře...bráško...jsi tam? Prosím..." neodpovím slovy, ale jako on předtím ho vášnivě políbím na rty. Po tolika staletích jsem konečně šťastný. Šťastný s někým, kdo mi vzal štěstí. Netušil jsem, že celou tu dobu mi ho dával.

To on je mé štěstí.