Sbírka

Minerva McGonagallová/Lucius Malfoy (čtěte jen na vlastní nebezbečí)

Předmluva: Vždy jsem si představovala Minervu jako mladou a krásnou čarodějku s černými až tmavě hnědými vlasy, učiníte lépe, když to zkusíte také, než tohle začnete číst. (PS: Tenhle ship jsem si zamilovala díky RP s mou přítelkyní (❤), kde byl ale hlavním tématem SeverusXLucius, takže proto ty zmínky o jejich vztahu)
------

"Luciusi, vydržte! Jsme skoro tam." "Neříkejte mi, co mám dělat, ženská! Aah!" "Dávejte pozor!" "Tak pardon, přes ty slzy nejde nic vidět." "Luciusi..."

Bylo sychravé, studené odpoledne, kdy se Lucius vracel z oběda na Ministerstvo. To ovšem netušil co ho na obědě čekalo.

Severus Snape. Jeho milenec již po tři měsíce. Naprosto perfektně se k sobě svým až podezřele podobným chováním hodily. A dnes spolu šli na malé rande, schůzku, alespoň na tu hodinu. Kde se muselo vše pokazit...

Minerva vedla Luciuse cestou z kavárny na Ministerstvo, jelikož šla náhodou kolem, kupovat brka a zahlédla ho, jak ho ještě nikdo nezahlédl. A to utopeného v slzách, že skoro neviděl na cestu.

"Co se vám to proboha stalo, Luciusi?" "P-pan Malfoy, vy ignorantní budižkničemu..." "Tak to pardon, že se starám...pane Malfoyi..." Lucius jen něco frustrovaně zamručel a vzlykal, celkem zničeně na jeho povahu. V nesnázích ho držela za paži, dovolil jí to kvůli balanci. "Už jsme skoro tam...až si v klidu sedeme, probereme vše, co jsem nebyla schopná zaslechnout. Bude to dobré, ano?" "Nechcete..nhh..nechcete se přestat tak vtírat do mých záležitostí?" Mlčela a dál ho vedla, jelikož málem zakopl, a nevypadal, že chce, aby se vzdalovala.

Dorazili společně na místo, rovnou do Luciusovy kanceláře. Luxusně vyzdobená a zářící až na chodbu, což donutilo Minervu přivřít oči a zadržet jízlivou poznámku, jestli tohoto doma nemá až až. Posadila ho na pohovku, celkem velkou, která se vyjímala u zdi. Rozhlédla se po jakémkoliv zdroji vody, ale jediné k pití byla láhev skotské na jeho stole. Nadechla se a zašla pro dvě sklenky.

"Minervo...co to-" "Je to sice alkohol, ale voda tam určitě bude..." Naplnila první sklenku, kterou položila vzhůru dnem na kus několikrát přeloženého pergamenu, to celé pak položila na tu druhou sklenku, která byla dnem dolů na stole. Vytáhla hůlku a mávla nad oběma skleničkami. Švih, švih, ťuk. Rázem byla ve spodní skleničce do poloviny voda.

Lucius na celé její představení smutně, ačkoliv arogantně zíral. Neměl na takové divadlo náladu. "Ten alkohol by možná byl lepší..." špitl, už teď proklínal svůj hlas za to chvění. Minerva ho ovšem ujistila o omylu zavrtěním hlavou. "Složka alkoholu, přestože je v něm i voda, by způsobila mnohem horší vysušení hrdla, a vy jste z pláče dehydrovaný. K tomu by vám to způsobilo bolesti hlavy a irracionální myšlení." Lucius se zamračil a vzlykl. "Moc hezká a hřejivá slova útěchy, Minervo." Ona si však přísně odfrkla a pozvedla hlavu, skleničku s alkoholem a pergamenem odejmula a podala Luciusovi sklenici s vodou. "Pijte."

Lucius tedy neprotestoval a rozklepaně se pro ni natáhl, ale když si jeho pohybu rukou všimla, zastavila ho a chytla ho za ruku se skleničkou. "Luciusi...v klidu...pomohu vám." "Myslím, že jste mi 'pomohla' už dost." odsekl sarkasticky, i když se mu chvěl hlas. Minerva sklenici i s jeho rukou pozvedla k jeho rtům a pomohla mu se napít. Polkl a zavzlykal. Polkl znovu a trošku se sklidnil. Polkl naposled a sklenici položil, přitom stále držíc Minervu za prsty. "D-děkuji..." odpověděl zoufale. Ta se jen lehce pousmála, jeho ruku nepouštěla. "Tak...až budete moct, mluvte...a klid. Ať je to cokoliv, budu se snažit pomoct."

Nadechl se, zhluboka. Začal přemýšlet, co říct, myslel u toho na tón svého hlasu. Když pak promluvil, neznělo to jako slova. Uvedlo ho to do mnohem větších rozpaků. Ale Minerva mu jen s konejšivým a chápajícím výrazem stiskla ruku. "Luciusi...řekla jsem, až budete moct...mám celý den." Zamyslel se tedy znovu a párkrát se znovu nadechl. Pak bez pohnutí rtů řekl "Teplo..." Nechápavě se na něj zadívala a mrkla. "Teplo?" "Něčí..." zašeptal. Pochopila, když malinko cukl rukama a přisedla si blíž. Nakonec ho objala a stiskla kolem ramen. Následoval a obmotal jí ruce kolem pasu.

Asi cirka dvacet, ano dvacet, minut se tam drželi bez pohnutí se z místa. Pouze on jí začal po deseti minutách hladit záda. Chvělo to s ní. Muž jako Lucius nehladil jen tak někoho, a když ano, bylo to kouzelné. Něžné a přitom v tom byla vášeň a chtíč. 'Ale teď to bylo zoufalství' pomyslela si Minerva, nechala se hladit.

Konečně povolil a opřel si čelo o její, ruce měl teď na svých kolenou. Na nich skončily ty její, oproti němu tak něžné a malinké. Pousmál se. "Jste...perfektně se držíte, Minervo. To musím uznat." pohlédl jí do očí. "Dokonalá pro jakéhokoliv Malfoye." zavrněl až svádivě, ona se však uchechtla. "Ne povahově." "To ano...povahou bychom si nesedli." zasouhlasil a zvedl trošku hlavu, čímž málem spojil špičky jejich nosů. Začal mluvit, čímž ji polechtal svým dechem pod nosem.

"Severus..." sykl, zase posmutněl. Když se podíval bokem, Minerva se narovnala, stále držíce jeho ruce. "Pohádali jsme se při obědě...nevím...já...Minervo, řekněte..." chytl jí ruce, což jí překvapilo, začervenala se. "Ano, Luciusi?" šeptla něžně a ustaraně. "Jsem...jsem podle vás...arogantní hajzl?"

Ticho. Nevěděla co na to říct. Vždy si myslela, že je arogantní, nafoukaný, nemilosrdný...slovo hajzl si ale ve svém slovníku o jeho osobnosti nevybavila. Proto mu ruce naoplátku stiskla. "Nemyslím. Vůči mě možná arogantní jste...ale určitě nejste špatný celý. Něco ve vás musí být...jinak byste nebrečel." řekla klidně. Zase ticho. Ubíjelo jí to, nervózně si skousla ret. "Já...Severus...mi tak řekl a...bojím se...že ho...M-Minervo..." zase se mu zachvěl hlas a Minerva si ho okamžitě vzala kolem ramen. "Luciusi...notak...ššš...Severus měl jen špatný den...byla jsem u toho...není to vaše vina..." "J-jeho také ne...je to takový miláček..." zavzlykal. Ji to překvapilo. Stále obímajíce ho se zeptala. "Miláček?" Najednou se Luciusovi prořízla pusa.

"Miláček, brouček, zlatíčko, beruška, andílek, prdelka, drahoušek, koťátko, drobeček a mohl byh pokračovat, Minervo..." zrudla nad tím, nemohla se nezasmát. Nad tím se zarazil a uraženě se podíval bokem. "No tak mám k němu city, to je toho..." zavrtěla lehce hlavou. "Luciusi...takového vás neznám...respektive nepamatuji...je to tak...sladké." uchechtla se. Lucius se stále díval bokem. Zase bylo ticho. Minerva ho však prolomila.

"Luciusi...je vám dobře?" zeptala se něžně a konejšivě. Dovolila si ho pohladit po vlasech. Namítal by, ale z pláče byl zoufalý a unavený, zavřel oči. Projížděla mu prsty po čele do vlasů, jemně a příjemně. 'Příjemně? Jsou to moje kurva vlasy, nebude mi na ně sahat! Řeknu jí, co si...bože...jak ona to jen dělá...' "Minervo..." zašeptal. "Mhm?" pousmála se.

Nevydržel to, byl zoufalý a zničený. Klidně by tohle udělal i Brumbálovi...opřel se zády o pohovku a podíval se na Minervu, byla k němu jemně nakloněná. Perfektní příležitost...tak klidná chvilka...kdy mu jen jemně hladila vlasy a usmívala se. Pousmál se také a zvedl ruku, kterou ji něžně, ale prudce popadl za zátylek. Než stihla něco říct, stáhl ji pomalu k sobě a jemně, až to skoro nebylo cítit, ji políbil na rty.

Dlouho takto zůstal, dokud mu ho neoplatila, ale byl trpělivý. Zůstali spojení svými rty po další dlouhou chvíli, dokud se Lucius neodvážil svými rty začít hýbat. Oba ve stejnou chvíli tiše zasténali a oddálili se, stále se držíc si hleděli do očí.

Prolomil ticho. "Nemáte chuť na tu skotskou, Minervo?" pousmál se a podrbal ji za krkem. Zavřela oči a zavrněla.

"Já vždycky."