Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

1.Kapitola (!OPRAVENO!)

Představte si to asi takhle. Konečně máš možnost se pořádně vyspat po těch událostí, co nastali a hodláte se toho náležitě ujmout. Vyspáváte si, pravděpodobně zaspíte i snídani, ale to vám nevadí, protože jste zakuklení v teplé a relativně měkké posteli. A jako bonus se vám zdá o cukrátkové zemi, kde je vše možné.

Ale osud má zřejmě zvrácený smyls pro humor. Protože jinak nevím, jak bych nazvala krutý budíček od Mika, který mi mlátil pokličkami asi deset centimetrů od hlavy. V tu ránu jsem byla na nohou a vydýchávala šok. Dost nehezkým pohledem zpražím Mika a ladně vpluju do balerín, které používám jako bačkory. Nejsem přátelský člověk po ránu. Většinou to je tak, že nemůžete na mě mluvit, musíte počkat, až přijdu a začnu mluvit sama. Je to tak, že prostě potřebuju čas se smířit s krutým osudem, že musím vstát z postele.

„Mám docela dobrou náladu, máš pět sekund náskok."

Využil toho a až mě překvapilo, jak moc rychle pelášil pryč. Uznávám, že můj úbor a obuv není nejvhodnější pro takovou aktivitu po ránu, ale zase jsem velmi dobře připravena provést jednu rychlou a násilnou vraždu.

Nicméně jsem ten běh rychle vzdala a uznala, že má lepší obuv a že moje šance jsou malé. Vrátit se na pokoj mi trvalo pár minut. Na posteli mě čekala nová uniforma, lehce se lišila od té staré, co jsme měli normálně, ale samozřejmě lenost mě ovládla, takže to popisovat nebudu.

Po nějakým tom čase nadávání, kdy jsem se do postroje pořádně nemohla dostat, protože udělali pomalu všude nějaké inovace, ale tohle změnit nemohli, jsem se konečně objevila na chodbě před mým pokojem tentokrát už ve vhodném oblečení a botách. Na nějaký ten čas budu zase působit reprezentativně.

No a jestli si myslíte, že mě ranní vztek přešel po ošklivém budíčku, tak se pletete. Od snídaně ho hledám po celém hradu. Záměrně se vyhýbám místu, kde by mi moji snahu mohl někdo překazit a dát mi nějaký úkoly. Jeden z posledních nápadů, kde by Mike mohl být, byly stáje. No, říká se vrána k vráně sedá, ne? A on si koňmi mohl podat ruku, obličej měli pomalu stejný. A skutečně tu byl, stál u krásného vraníka a rozčesával mu hřívu. Prokřupala jsem si své prsty.

„Nějaká poslední slova?" zeptám se. Věděla jsem, že o mně už ví.

„Cítím se docela živ na to, abych tu sepisoval závěť." Usmál se.

„Můžu ti ujistit, že to dneska neskončí u zakousnutí do palce." Ušklíbnu se. „Někam jsem se od té doby posunula."

Mike zavřel stání s vraníkem a pomalu vyšel na světlo nádvoří. Zastavil se těsně u mě, musela jsem zaklonit hlavu, abych mu mohla koukat do očí.

„Myslíš, že mě porazíš, pinďo?"

„A myslíš si ty, že to dokážeš, když ti to nevyšlo ani v podzemí?" rýpnu.

Začala jedna z mnoha našich šarvátek. Nikdy to není nic vážného, je to takové přátelské pošťuchování. Vzájemně si děláme vtípky už nějaký pátek, ale celý hrad ví, že já a brzké vstávání nejde dohromady a ten jeho budíček tomu opravdu nepřidal. Sepnu si vlasy do culíku a přitom po něm vykopnu, samozřejmě, že se vyhnul, útok nebyl vůbec přesný ani dynamický. Jeho ráně jsem se také vyhnula. Ale jeho úder do ramene? Ten jsem nějak nezaregistrovala a schytala ho v plný parádě. I on dostal nějaké rány, a však jeho letité zkušenosti byly pro mě výzvou, takže rány, které dostal, byly jeho vlastní chyby a ty se neobjevovaly často. Nicméně netuším, zda se nechal porazit, aby mi udělal radost, nebo už prostě nemohl. Snadno mu totiž právě podkopávám nohy. Upadne na břicho a já mu chvatně zkřížím ruce za zády a kleknu si na něj jedním kolenem.