Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

6.Kapitola (!OPRAVENO!)

Reálně se bojím právě teď otevřít oči. Prosím, ať tohle byl jenom zlý sen a nic se vlastně nestalo. Opravdu v to doufám, možná to byl výplod mé fantazie. S velkým zklamáním poznám, jakmile se probudím, že tohle nevypadá na můj pokoj. Nespokojeně se protáhnu. Páni! Nebolí mě rameno. Jak dlouho jsem si musela spát?

U mých nohou ležela hromádka oblečení. Nejvyšší čas mé oblečení vyměnit za nové. Opatrně se ze sebe svléknu stávající košili. Tělo mi pokrývá bezpočet modřin nebo lehkých ranek. Modřina na levém rameni je největší, bledne a téměř vůbec nebolí. Jsem stejně překvapená, že nemám nic zlomeného. Pomalu se převléknu do nového oblečení a pak už jen tak sedím na posteli.

Po chvilce mě vyzvedla slečna. Všimla si mého nedůvěřivého pohledu, popravdě bych po ní něco hodila, kdybych to něco měla po ruce. Představila se mi jako Lin a řekla mi, že na mě už čekají v jídelně. Mou první otázkou bylo, jak dlouho jsem spala, protože mi bylo divné, že mě v podstatě nic nebolí. Spala jsem přes tři dny, prý mám štěstí, že jsem si nic nezlomila, ani rameno nebylo vykloubené, prostě jsem si ho pořádně natloukla.

V jidelně se hned připojím ke stolu, kde postávala posedávala moje parta. Jsem moc ráda, že jim nic není. Ke slovu se dostal Eren, který se mi snažil vysvětlit, o co tu jde. Ve zkratce prý tohle vše trvá už týden a kus. Jsou dva celky my a ti druzí, kterým v podstatě velí mnou nazvaná velká trojka. Levi, Mike a Hanji. Jsou omámeni nějakou látkou a jediný způsob, jak je dostat na naši stranu je, najít proti tomu jakousi látku, lék, který jim zase projasní mysl. Buď vyhraje někdo z nás, nebo se navzájem zničíme.

S vytaženým obočím až do vesmíru na něj koukám: „Takže mi chcete jako říct, že se tady honíme jen kvůli tomu, aby ten blbec měl z toho dobrý den a vymyslel tuhle hovadinu?"

„Nevíme, kdo to je."

„Ale já jo a když budeš uvažovat, Erene, dojde ti to taky." Ušklíbnu se. „Vojenská policie chce najednou pomoci? A pak se všichni ocitneme tady s tím, že se máme navzájem zabít? Kdo by to asi tak chtěl? Hm?"

„Tohle se mi snad zdá, že nám to nedošlo dřív. Takže je to Erwin, jak to víš." Promnul si spánky Armin.

„Nechal mi vzkaz. Krásný, procítěný." Ironicky se zašklebím

„Dokážu si to představit." Prohlásil pro změnu Jean.

„Pravděpodobně mu v tom pomáhá část Vojenský policie. Neznala jsem všechny tváře, když mě pronásledovali."

„To by nepřekvapilo nikoho. Všechno začíná do sebe zapadat." Přitakal Armin.

Jediná otázka, která visela ve vzduchu je, co asi budeme dělat. Tohle celý je už moc praštěný i na nás, a to žijeme ve světe, kde chodí lidožravé stvůry. Je zajímavé, jak na tohle sehnal prostředky. Uzavřít nás ve městě, kde o nás nikdo neví? Zdá se, že všechny vysoké hodnosti jsou proti nám, mimo mě, což je taky další zajímavá otázka. Proč zrovna já. Musím mít očividně vždycky něco speciálního.

„Kde máte velitele?" zeptám se. Podle jejich počátečních pohledů mi dojde, že nikoho takového nemají. „Ne, zapomeňte." Rázně vrtím hlavou.

„Jsi nejlepší adept!" Connie vyskočil do stoje.

„Jsem kapitán bez své čety! Neprošla jsem ani výcvikem jako každý z vás." Okamžitě opanuju. Vybavuji si, jak si tenkrát Levi přímo vychutnával můj kyselý pohled, když mi to oznamoval. „Nemám zkušenosti, jsem tu v bdělém stavu tak tři hodiny."

Christa se mě snaží ještě smutný hláskem přemluvit, ale mé rozhodnutí je konečné. Nechci mít na sobě jejich životy, když se něco nepovede, díky mé nezkušenosti. Je tu někdo lepší, někdo, kdo často asistoval Erwinovi, při plánech na výpravy. S úsměvem se podívám na Armina. Je stydlivý a plachý, moc se nezapojuje ani teď do konverzace. V tichosti sedí a přemýšlí. Obejdu stůl a položím mu ruku na rameno.

Eren na mě kývne: „Dobrý nápad. Co myslíš, Armine?"

„No já vám nevím." Pípne a koukne se na mě.

„Zdržuji se diskuze, já jsem teď neviditelná." Zvednu ruce nad hlavu.

„Pomáhal jsi vymýšlet strategii výprav za zdi, když bylo vše ještě normální. Jsi nejlepší adept a budeš mít za zády vždycky nás a my ti pomůžeme." Jemně se na něj usměje Mikasa.

Po zdráhání nakonec kývnul, radostí mu věnuji obětí. Aspoň tu nebudeme pobíhat jako zmatené lesní včelky.

„Ještě jedna otázka. Oni ví, kdo jsme?"

„Ví, ale cítí k nám zášť, kterou neumí zkrotit, je to divný." Prohodil Eren.

„Tohle je neskutečně ujetý."

Takže co tu máme ve zkratce. Dovolte mi to nějak vysvětlit, budu se snažit to udělat srozumitelně. Ale varuji vás, slovo divné situaci vůbec nevystihuje. Erwin a pravděpodobně Vojenská policie nás přepravila do tohoto města. Část z nás, většinou hlavní vedení jednotky, doslova naočkovali nějakou látkou, která v nich vzbuzuje touhy nás zabít, zmrzačit nebo zajmout. Druhá část je naprosto normální a snaží se odolávat té první. Oni jsou zlí a mi ti hodní. Vnímají nás jako rebely, jsme pro ně něco, co musí eliminovat. Je to děsivý.

Rozhodně mám nad čím přemýšlet. Bylo mi jasné, že plánuje pomstu, jenom jsem si nemyslela, že to bude během toho, kdy je zavřený a že mu někdo pomůže. V myšlenkách se ubírám dál a nejistými kroky dojdu k mému baráčku. Okamžitě zapluju do provizorní koupelny, kde ze sebe vydrbu všechnu špínu a krev.

Na posteli objevím starou známou koženou brašničku. S úsměvem ji obejmu. Netuším, jak ji našli, ale udělali mi radost. Obsahuje všechno, co měla předtím. Dokonce jeden ze šperháků má rýhu, když jsem s ním praštila o zem potom, co se mi nezdařil otevřít zámek. Mírně se uculím, tolik vzpomínek. Teď je ale čas si jít lehnout a načerpat sílu na příští den. 

(Hloubková oprava 31. 10. 2021 ve 19:59)