Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

12.Kapitola (!OPRAVENO!)

Později mi došlo, že možná nebyl zas tak skvělý nápad vyřvávat na lesy a kopat do dveří, jakmile jsem uslyšela ty kroky. Co mám asi tak dělat? Pomalu se mě zase zmocňovala zoufalost. Třeba utéct bys mohla, rýpu si do sebe. Utéct, nevím, kde jsem. Chytili by mě ještě dřív, než bych se rozběhla. Modlím se ke všem bohům tam nahoře, doufám, že jsem nikomu neublížila.

„Do háje!" zakřičím zoufale. Ignorujíc právě otevřené dveře se sesunu po zdi na zem a přitáhnu si kolena pod bradu. Samovolně se mi začaly řinout ven slzy. Rozklepaně se nadechnu a vydechnu. Ne! Teď není čas na hroucení, musím se odtud dostat a všechno tohle ukončit. Je čas, to všechno napravit do normálu.

„Už to vzdáváš?" rozesmál se Lucas

V ten moment ve mně něco sepnulo. „Teď mě dobře poslouchej, ty prašivá kryso!" v momentě jsem byla u něj a vrazila mu poctivou facku, druhou chytil o futra, u kterých stál. Znovu k němu dojdu, chytnu ho za límec, natlačím ho na zeď. Vyloženě si užívám jeho překvapený výraz. „Nikdy jsem netušila, co jsi schopný udělat, abys přežil. Ale jedno si dobře zapamatuj, i v tom lese tenkrát jsi vypadal jako větší chlap než právě teď a tady. Dotknete se jenom nehtem Rebelů a já přísahám, že budete lano šibenice vítat jako dávnou kamarádku, až tohle skončí." Prsknu mu do obličeje.

„Erwin bude nadšen." Řekl přidušeně. Erwin přede mnou padne na kolena, pomyslím si.

„Taky, že už je."

Leknutím sebou škubnu. Automaticky se oženu pěstí kolem sebe, hlas se totiž ozval těsně za mnou. Sám velký Erwin mi chabý pokus mu ublížit znemožnil, pěst mi chytil a pevně držel.

„Konečně jsi přestal být srab a vylezl. Promiň, neukloním se ti." Chladně se na něj kouknu.

Letmo se usmál: „Jedna malá holka z podzemí nic nedokáže udělat s tím, co se teď děje." Hlavou mi pokynul, ať pustím Lucase. Neměla jsem ani nejmenší chuť to udělat. Jeho stisk zesílil tak, že se musím kousnout do tváře, abych nesykla. Nakonec ho pustím. „Hodná." Lucas na to odejde.

„Je zajímavý, kolik problémů ti ta malá holka udělala." Usměju se zase já.

„Právě teď jdou moje jednotky do podzemního města. Jak si asi s tím poradí, hm? Nikdo ti nepomůže, ani Levi ne."

Hrklo mě, tohle nemůžu dopustit. Teď, dámy a pánové, právě začíná moje kolo.

„No to asi ne. Pomůže mi však to, co mě učil." Nevinně na něj zamrkám.

Jestli je zmatený, nedá to na sobě moc vědět. Vykopnu nohu k jeho žebrům. Radostně sleduju, jak to neustál. Sehnu se k noži, který je věrně ukrytý v mé botě. Nikdy se chlapci nepoučí a jsem vlastně ráda. Bezcitně mu nůž zabodnu do ramene, přece jenom smrt nechci tak rychle, ještě se setkáme. Povrchně na něj hledím z výšin, naplňuje mě ten pocit, že Erwin přede mnou vlastně skoro padnul na kolena. Spokojeně se k němu dřepnu na bobek. Vezmu ho za bradu, to mu pěkně ranní ego.

„Víš, být tebou se připravím na nevyhnutelné. Prohra se znovu blíží." Pošlu mu vzdušný polibek a odstrčím ho od sebe jak kus odpadu.

A tak začíná kolikátý můj útěk již? Nepodstatný detail, hlavně aby moje improvizování za akce zase vyšlo. Očima prohledávám cestu přede mnou, nikde žádná výzbroj. Jakmile vyběhnu na jejich nádvoří, svitne mi. Výzbroj nepotřebuju, když mi k uším dopochodoval lahodný zvuk řehtání. V životě jsem neviděla tohle zvíře radši. S rychlostí blesku doběhnu do stájí, k mému až moc velkému štěstí jsou tu koně už nasedlaní. Vyhoupnu se na jednoho z nich a uháním z hrádku pryč.

Jakmile vyjedu do ulic, už mám přehled, kde se nacházím, proto mi netrvá věčnost se zorientovat, abych navedla koně správně. Bylo mi jasné, že na sebe upozorním, jenom jsem skrytě doufala, že ne tak brzo. Téměř hned, co jsem se dostala na ulici, se za mnou hnala skupinka Temné legie. Moc se mi to nelíbí, nemám výzbroj, nůž jsem pravděpodobně zapomněla v rameni jednoho nejmenovaného blbce a jedu na koni. Jenže já dneska v kostech cítím dobrý den, takže už mě nerozhodí ani Leviho obličej za mnou a s upřímným úsměvem mu ukážu prostředníček.

Krásným a ladným seskočením z koně jsem se ocitla ve vchodě do relativního bezpečí. Neohlížím se za sebou, prostě sbíhám schody po dvou a zastavím se až, na prašně cestě, kterou lemují první domy. Město je tiché, možná až moc, ale kdyby tu někdo byl, poznala bych to už dávno. A vím, že mě sledují. Zvednu ruce nad hlavu.

„Vrátila jsem se." Začnu mluvit dost hlasitě. Pomalým krokem jdu hlouběji do města. „Vím, jak to vypadá a rovnou vám říkám, že jsem to nedělala dobrovolně. Jsem neozbrojená, moje dýka skončila v Erwinově rameni." Na chvilku se odmlčím, čekám, jestli se někdo objeví. „Mám důležité informace, které můžou vše změnit."

„Arai?" opatrně se zeptal klučičí hlas. Na nic jsem nečekala, rychle jsem se otočila a pevně ho obejmula.

„Armine, moc se omlouvám, je mi to líto." Drtím toho blonďáka.

„Věděli jsme, že ti něco museli udělat." Ozval se další hlas.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím Jeane!" pro změnu skočím zase po něm.

Na nic nečekám. Okamžitě na Armina vychrlím vše, co vím. Během toho mě zavedli do jídelny, kde mi dali něco k jídlu. Hned, co jsem dokončila svůj proslov, jsem to jídlo na posezení snědla. Popravdě si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem něco jedla. Žaludek mě až svíravě bolel, jak byl prázdný.

„Máme vakcínu, takže musíme jednat. Musíme ostatní přivést k nám. Proti Erwinovi musíme mít převahu, když má u sebe Vojenskou policii." Založím si ruce na prsa.

„Do zítra něco vymyslím, jděte si lehnout všichni." Rozkázal Armin a pomalu odešel z jídelny.

Za pár minut jsem se i já ocitla u sebe v domečku a se slastným vydechnutím se natáhnu na postel. V hlavou mi vířily myšlenky, na jeden den toho bylo dost. Dneska mám štěstí, podařilo se mi utéct vyloženě jen tak tak, díky tomu máme důležité informace a víme, kdo všechno je na straně Erwina. Tohohle člověka však zasuneme na chvilku do pozadí. Jo, moc dobře vím, že mi plány nikdy nevycházejí, takže se ani o nic takové nebudu snažit. Temnou legii nebude zas tak těžké přilákat, mají jednotky naprosto všude. Myslím si, že budou v pohotovosti, když jim přes noc jen tak beze stopy zmizel nejlepší bojovník. Otázkou je, zda ví, že jsem znovu procitla, možná by se to dalo využít, abych se k nim dostala blíže.

Ráno si zvědavě rozbaluji balík, jenž jsem objevila u dveří do domku. Nebylo to zrovna nic malého a taky to podle toho vážilo. Nová výzbroj mě poměrně překvapila, měla vylepšení. V balíku se na mě mimo mečů pěkně usmíval i pár pistolí. Chvilku se zaleknu, jak dlouho jsem asi musela spát, jestli tohle udělali přes noc. Lituju toho člověka, co nespal.

Už upravená spěchám ke schodům na povrch. Již tam čekáskupinka lidí. Se všemi se spěšně přivítám a do toho se pozeptám na to novévylepšení. V pistolích, které jsou vylepšením naší výzbroje, jsouspeciální náboje s vakcínou. Jsou to takové šipky, které se vyprázdní,jakmile se do někoho strefíme. Bude to zajímavé, jistě nečekají, že by se mohloněco takového dneska stát. A tím začíná další normální den v našich životech,doufáme, že i dobře skončí.

(Hloubková oprava 2. 1. 2022 ve 20:22)