Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

8.Kapitola (!OPRAVENO!)

Jeho slova nevěštila nic dobrého. Hned po návratu domů jsme se opět rozdělili. Jean musel na ošetřovnu, byl zraněný. Nebylo to nic, na co se umírá, ale ošetřit to je třeba. Mikasa s Ymir odnesli veškeré věci, co jsme získali, do skladu. Mé kroky automaticky zamířili do jídelny. Zaprvé mám docela hlad a zadruhé tam jistě bude někde Armin, musíme mu říct vše, co se událo.

Hned, co se celá moje skupinka sešla, začala diskuze. Podrobně jsme vylíčili, co se stalo. Armin mě s Ymir trochu pokáral. To, jak jsme se zachovaly, bylo nebezpečné, ale v konečné fázi uznal, že to bylo pro Jeana a Mikasu podpora. Dále mu řeknu tu předzvěst.

„Nevím, co chystá." Myknu rameny a do pusy si strčím kousek chleba.

„Chtějí tebe, to je jasné." Ozvalo se z jedné strany.

„Musíš na sebe dávat pozor." Zvolal někdo z druhé strany.

„Někdy si říkám, proč jsem vlastně tenkrát vylezla z domu a šla krást." Protočím oči.

„Co bylo, už nezměníš. Díky Levimu aspoň víme, že něco chystají a můžeme se podle toho připravit." Utnul to Armin.

Po těchto slovech mi vyletí nová dýka z ruky a zapíchne se do dřevěného talíře přede mnou: „Jak se na to chcete připravit? To budu někde zavřená a budu mít za zadkem vždycky ocásek?"

„To ne, já pevně věřím že se dokážeš o sebe postarat." Opanoval mi Armin.

Popravdě nechápu, co je na mě tak dobrého nebo úžasného. Jsem jenom jedna pomalu prašivá holka z podzemního města, které se náhle povedlo stát se právoplatnou členkou Průzkumné legie, a to bez výcviku! Necítím se jako ničí hrozba, a možná právě kvůli tomu jí jsem. Po tomhle bych nikdy ani ve snu netoužila, prostě se to stalo. Osud má s námi holt vlastní plány.

Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěla o našem jídle? Ano, mám zase hlad. Po řešení důležitých věcí každému vyhládne. Moc dobře vím, že bych neměla, ale kuchyně s jídelnou jsou prázdné. Uličnicky se usměju, tohle bude strašně nostalgické. Potichu otevřu dveře do kuchyně, chci cokoli, z čeho by mi nebylo špatně a zasytilo mě víc jak na tři hodiny dopředu. Z mísy ovoce nahrnu pár kousků do svých kapes. Vezmu si též trochu pečiva se sýrem. S kapsami nafouknutými k prasknutí se rychle uklidím pryč z místa činu.

Spokojená a usměvavá sedím na židli v mém obydlí, nohy hezky opřené o stůl a v klíně několik papírů, které si pročítám. Nejedná se o nic důležitého. Zjistila jsem, že se tady vydává něco jako týdenní souhrn. Zde najdete, jak na tom jsme v oblasti jídla, léků či vojenských zásob. Je to užitečné pro všechny, protože tu nejsme zase tolik rozdělení podle našich dovedností. Když je potřeba, umí se prát každý.

„Hmm, musíme zabrat v lécích, tady to docela vázne." Zamumlám si pod vousy. „Ale když vezmeme v úvahu-co to?" zastavím se v půlce větvi. K uším se mi donese naléhavý zvuk. Zvony!

Rychle si narvu do sebe poslední kousky jídla. A ještě v dvakrát tak rychlém spěchu se nasoukám do výzbroje. Zvony jsou hlasitější a hlasitější. Průšvih! Rezonuje mi v hlavě. Bylo mi jasné, co se děje. Zvony tu nebudou jen tak vyřvávat. Nebezpečí nám hrozí jenom z jedné strany. Ve spěchu vykopnu dveře až se zaleknu, aby nevypadly z pantů.

Záplava černých uniforem mě lehce vyděsila, nebylo jich třeba do desíti. Odhaduji jich tak půl stovku určitě. Lehce se oklepu. Dokud si mě nikdo nevšimne, doutáhnu si zbylé pásky na výstroji. Třemi velkými kroky se vyšvihnu do vzduchu, lanky se vystřelím jako z praku. Mířím k jídelně, tam nejčastěji Armin bývá a jestli ho přistihli nepřipraveného, nemá šanci. S jistotou ukrajuji metry a už z dálky poznám ony dveře i s nezvaným návštěvníkem. Chce se dostat dovnitř. Ani náhodou, kamaráde! Napřaženým kolenem ho srazím k zemi, k síle jsem si dopomohla trochou plynu. A než se stačil vzpamatovat ležel v mdlobách na zemi. Kusem látky jsem ho přivázala za ruce ke kamenné noze lavičky.