Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

3.Kapitola (!OPRAVENO!)

Těch pár dní uteklo jako voda a nastal čas se vrátit k nám do města na základnu. Jak jsem sdělila už minule, nováčci byli vprostředku formace pro jejich bezpečí a my ostatní jsme byli na kraji. Skupinka, kde jsme mi, je v čele celé formace. Tato opatření se udělali kvůli titánům, počítáme s tím, že hodně nováčků nevidělo nikdy žádného titána, a proto si myslíme, že by nebyli možná moc schopni proti nim bojovat.

Jako velká skupina lidí titány přitahujeme. Proto nebylo žádným překvapením, když se nám v cestě dva jedinci objevili. Levi vystřelil červenou světlici a s Mikem jsme dostali pokyn k jejich zneškodnění. Není moc dobré jít na dva titány samotná.

S nacvičeným pohybem jsem se ocitla ve vzduchu. Lanka mi vystřelila k nejbližšímu titánovi. Téměř u něj mě překvapil rychlý dunivý pohyb toho druhého. Rozběhl se a já nestačila zareagovat. Chytil mě za obě ruce. Z dálky jsem musela vypadat jako zvláštní vidlička, v dlaních jsem stále svírala meče.

„Do pytle!" zakřičím. Titán mě silněji stiskne, bolestí upustím čepele, které teď visí podél jeho velké dlaně. „Je to abnormální typ!"

Jen matně dokážu rozeznat, že Levi začně něco křičet na Mika. Větší pozornost získá obrovská pusa, která se pode mnou rozevírá. Polije mě vlna nefalšovaného strachu a rozbrečím se. Nechci umřít, vážně na to nejsem připravená.

„Pomozte mi, prosím!" zakřičím hystericky.

Odhodlaný křik se začne přibližovat čím dál blíž. Titán zničehonic naprosto ochabne a řítí se k zemi. Jeho stisk se povolí natolik, že jsem schopná rychle popoletět pryč, aby mě jeho tělo nerozmáčklo. Zastavila jsem se dost neohrabaně, což mě tolik netrápilo. Několikrát jsem válela sudy, než se zastavím úplně. Čepele v háji, to samé výzbroj. Ale jsem živá a celkem zdravá.

S námahou se postavím na nohy, setři si špinavým rukávem z tváří slzy a prostě zůstanu stát. Jestli jsem ještě v šoku, netuším. Nevím, co mám teď dělat.

„Jsi v pořádku?" Nečeká vůbec na odpověď, začne mě kontrolovat od hlavy až k patě. Vezme mi ruku za předloktí a různě jí začne natáčet, jako by mohl něco přes oblečení poznat. Pustil jí a chtěl si prohlédnout druhou, nechala jsem ho do momentu, než mi ji stiskl tam, kde mě to náhle začalo bolet. Ucukla jsem.

„Téměř?" zamumlám. Zavrtím hlavou a párkrát zamrkám. „Děkuju."

Koukne se mi do očí: „Musíš na sebe dávat pozor." Vynadá mi jako malému dítěti.

„Budu v pořádku." Jemně vyškubnu svojí paži z jeho stisku. Mám tam krvavý šrám, nejsem si jistá, jestli to je z toho pádu nebo od zpříčeného lanka. Každopádně to docela bolí.

„Opravdu?" přitáhne si mě do objetí.

„Ano, jenom si musím utřídit, co se vlastně stalo, zítra budu naprosto v pohodě." S mírným úsměvem na něj kývnu, ale opak byl pravdou, jsem docela otřesená.

Můj kůň se spokojeně pásl opodál na chutně vypadajícím trsu trávy. Je známo, že titáni po zvířatech netouží, takže by se tam to zvíře mohlo klidně užrat až by mu tráva lezla ušima. Se zatnutými zuby se zapřu rukama o sedlo a nemotorně se na něj vyhrabu. Prudký pohyby jsou špatně, zatnout svaly v ruce je špatně, bolí to jako čert. Proklínám se vážně, že to nikdy nemůžu dokončit bez kapičky prolité krve. Mé krve! Poraněnou ruku si položím na hrušku sedla a patami pobídnu koně ke cvalu. Musíme se vrátit do formace.

Poděkuju Bohům, jakmile zahlédnu naši příjezdovou cestu k základně. Cesta byla pro mě od toho jednoho momentu strašná, v ruce jsem cítila každý pohyb koně. Celou dobu na mě zíral Levi a já se strašně moc snažila, že to vůbec nebolí, no zradili mě kamenné dlaždičky v našem městě, tam jsem si musela skousnout ret, abych nevykvíkla jak potrefené prase. Při zastavení koně na našem nádvoří mi krev z rány protekla skrz provizorní obvazy až na dlaň.

Nováčci byli hned posláni do svých pokojů, kde se měli zabydlet, odpočinout a pak se dostavit na jídlo do jídelny. Vojáci, kteří tu zůstali, se jim postarali o koně. Zatahala jsem svého koně za uzdu v úmyslu ho odvést do boxu. Problém byl hned v tom, že nezvládnu sundat sedlo. A vlastně ani ohlávku s uzdou, nebo se o něj postarat.

„Já se vrátím a sundám ti všechno, jenom to nebude hned. Snad zítra." Uchechtnu se. Odpovědí mi byl švihanec ocasem do obličeje a frknutí. „Děkuju, ještě něco, ty tupý zvíře?"

Nohy mě automaticky zavedli na ošetřovnu, kde by mohla Hanji nejpravděpodobněji být. Volala jsem jí, ale neozvala se. Pokrčím rameny, svléknu si bundu. Až teď mám vlastně možnost se pořádně kouknout na ruku. Rukáv bílé košile byl zničený, tohle nevyperu, ani kdybych se snažila sebevíc.

„Hanji, no ták! Potřebuju tvoji odbornou asistenci. Bolí to, krvácí to, nemůžu s tím udělat nic." Nahlas si fňuknu s nadějí, že mě třeba uslyší.

„Je na nádvoří." Ozve se neznámí hlas.

S úlekem se oženu okolo sebe a někoho srazím k zemi. Ten někdo zanadává.

„Moc se omlouvám, to ty reflexy." Nabídnu mu pomoc.

„Musím uznat, že máte ránu." Promne si bradu. „Jsem pomocník Hanji."

„Můžeš mi pomoct s tímto?" ukážu mu ruku.

Znalecky si to prohlídne, ruku jemně uchopí a pak kývne: „Mohlo to asi být horší, ale i tak to bude asi chtít stehy."

Pokynul mi k lehátku. Poslušně se mu na to položím. Zeptal se mě, jak se to stalo. Popravdě nevím, ale vysvětlila jsem mu události, které tomu předcházeli. Pravděpodobně to mohlo být tehdy, když jsem se kutálela po zemi. Třeba se mi dostalo něco pod rukáv a bylo to.

Opatrně se mi snaží vyhrnout rukáv až k podpaždí. Sáhne pro jakési kleště, kterými svírá kus vaty namočený v dezinfekci. Ten puch by poznal i mrtvý. To pálení by mrtvého probudilo. Zatnu zuby. Jenže moment, kdy mi oznámil, že to bude muset sešít, mi vzal vítr z plachet a chtělo se mi brečet.

Jak to shrneme. Celá strhaná se zarudlýma očima se loudám do kanceláře velitele. Byla totiž svolána rychlá porada ohledně zítřejšího dění. Ano, už zítra totiž začínal náš výcvik. A vzhledem k mé návštěvě na ošetřovně, to asi nestíhám. Otevřu dveře a usadím se na volné židli. Je na mě vskutku nádherný pohled. Jeden rukáv vzorně až u zápěstí, druhý je od krve a až v podpaždí, a ještě s obvázanou rukou.

„Omlouvám se za moje zpoždění, měla jsem rande s dezinfekcí a jehlou s nití." Znaveně heknu. Uslyšela jsem vedle sebe Mika, jak se nadechuje a hned ho zarazila: „Dneska už žádné vtípky."

„Super, tak když jsme tu už všichni, můžeme začít Levi?" řekne Hanji.

Jmenovaný se přehraboval v stohu papírů na stole a na moment vypadal trochu zmateně. Jsem docela zvědavá, co nás zítra čeká.

(Hloubková oprava 25. 9. 2021 ve 21:03)