Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

15. Kapitola (!OPRAVENO!)

„Vřelé přivítání." Utrousil Mike.

„Kde jsou všichni?" zeptal se náš druhý muž.

„To je docela dobrá otázka, na kterou nemám vůbec odpověď." Řeknu popravdě.

Mikasa mlčela. Na jejím držení těla bylo vidět, že se jí to také nelíbí. Byla napnutá jak struna, očekávala útok. Jak postupujeme dále, narážíme na čím dál více známek chaosu, zmatku a boje. Především uhlazená cesta byla rozkopaná, pokrývalo jí mnoho stop. Několik domů mělo vyvrácené dveře. Rozbitá okna.

„Něco se stalo, moc dobře věděli, co máme v plánu." Vydechnu tentokrát opravdu nešťastně.

„Někdo to věděl." Opravila mě Mikasa.

Měla pravdu. Od začátku tuším, co jsme se vrátili sem dolů a uviděli tu prázdnotu s tichem, že za to může on, jenom jsem to nechtěla říct nahlas.

Než stačí kdokoli z nás něco říct dále, naši pozornost si získá náhlý a poměrně hlasitý zvuk. Rázně se rozejdu k jeho zdroji. V domku před námi, přesněji z jeho vnitřku, bylo slyšet šramocení, kroky a splašený dech. S Mikasou se postavíme každá ke straně dveří, kluci automaticky vylezou na střechu. Potichu zasunu meče zpátky. Rukou pomalu sevřu kliku od dveří. Pohlédnu na Mikasu, která mi kývnutím hlavy dala signál, že je připravena. Zprudka dveře otevřu, až kus dřeva narazí do zdi. Veškerý zvuk, který se zevnitř linul, v tu ránu ustal.

„Co to bylo?!" vyděšeně se zeptal jemný, ženský hlas. Nesmělé kroky se znovu ozvou, jde ke dveřím. Jakmile vyšla celá na ulici, zastoupily jsme jí cestu. Vyděšeně na nás hleděla, chtěla jít zpátky dovnitř a asi se při nejlepším zabarikádovat, jenže to překazili kluci. Seskočili ze střechy. Mike zavřel dveře a líně se o ně opřel. Pohledem si jí prohlédnu, vůbec mě vlastně nepřekvapí, že má černočervenou uniformu.

„Překvapení." Syknu. Popadnu jí za límec a téměř s ní hodím na zeď, kde si jí bez problému přidržuji. Nebyla to žena, byla to ještě pískle. Víc jak patnáct jí být nemohlo, působila na mě strašně drobounce.

„Myslím, že máš co vysvětlovat. Takže povídej, princezno, jinak skončíš v žaludku titána." Promluví Levi. Její vystrašený pohled se na chvilku stočí na něj a pak zase zpátky ke mně.

„Můžeš si být jistá, že by nikdo tady s tím neměl problémy." Uchechtnu se.

Dívka nahlas polkla, což v ten moment působilo jako rajská hudba pro moje uši. Levi mi tiše pokynul. Princeznu donutím, aby si klekla, pak si z opasku vyndám kus lana, se kterým ji svážu ruce a sundám jí manévrovací výzbroj. Dívka se znovu natiskne, tentokrát dobrovolně, na zeď. Sedí před námi v koutě jako kořist.

„Tak budeš mluvit?" kecnul si k ní na bobek Levi.

„Byla jsem poslaná." Řekne sotva slyšitelně.

„A je nám jasný kým, a ten zbytek se ti ztratil kde?" rýpla jsem si.

„Dostaly se k nám informace o tom, co chystáte udělat. Tou dobou byla ale půlka našich jednotek ve městě. Mě s druhou půlkou poslal velitel Erwin sem, kde jsme zbytek vašich lidí zajali."

Překvapeně na ní koukám: „Ani to nebolelo."

„Pochybuju, že tě tu prostě jenom tak nechali, abys nám tu zpívala." Uhodí na ní Levi.

„Jsme jediné, kdo uspěl." Ohlédnu se k Mikase. Ostatní museli skončit v zajetí. Jsme zahnaní do kouta, hraje si s námi, jak se mu líbí.

„Koho jste sebrali?" zeptám se.

„Vybavuju si jenom nějakého blonďáka."

Mírně se mi ulevilo. Levi se na mě upřeně koukal, věděl, kam mířím. Chytnu jí za ramena: „Takže jste nenašli kluka, který má koňský ksicht, hnědovlasou holku s úchylkou na brambory nebo kluka, který vzteky vyroste?"

Dívka zavrtěla záporně hlavou. Tělem se mi prohnala vlna radosti. Ohlédnu se na všechny okolo sebe. „Oni je nemají, musíme je najít a zachránit s nimi Armina!"

Levi mě v radosti však zastaví pohlavkem. Nějak moc rychle si zvyknul na novou situaci, ještě před dvaceti minutami jsem ho viděla se válet na zemi. Ublíženě se na něj kouknu.

„Arai, mysli realisticky. Ona je neviděla tady, ale nahoře je chytit mohli." Nespokojeně jsem se nad tímhle zakabonila, musí mi kazit radost.

„Arai?" ozvala se dívka. Vypadalo to zvláštně. Jakmile slyšela mé jméno, zcela přepnula. „Erwin tě chce. Touží tě dostat na úplné dno a hodit vše, co se tady děje, na tebe. Až bys byla zavřená ve vězení, všechno by nějak ukončil a nahlásil by tě šlechtě. To by znamenalo popravu."

S vytaženým obočím až do nebes se na ní koukám. Já vážně tenkrát měla zůstat doma a nejít krást, to by byl tak božský a klidný život. Z úst mi unikne uchechtnutí, tohle vše už svědčí o naprostým zoufalství, nikdy se mu nevydám. To on bude trpět na šibenici.

„Nemysli na to."

„Ani nevíš, na co jsem myslela, Levi."

A vzhledem k tomu, že by další naše dohadování nikam nevedlo, tak jsme se přesunuli k jinému tématu. Musíme se rozhodnout, co s ní. Já byla pro, abychom ji někam zavřeli a přivázali. Asi jsem zbytečně odměřená, ale popravdě nevím, zda je moudré jí zkoušet vůbec věřit. Po delší době jsme se jednohlasně shodli k jedné věci. Oceňujeme, že s námi spolupracovala, proto se Levi nabídnul místo v našich řadách. Pokud bude souhlasit, dostane částečnou imunitu a bude se výrazně přihlížet k její snaze, nám pomoci. Snaha, heh, byl to nátlak, ale zase to z ní pěkně šlo ven.

Odsouhlasila to. Následně nám řekla, že kdyby se vrátila, skončí to s ní špatně. Myslí si, že si ani nevšimli toho, že by nějak chyběla. V tom domě, ve kterém byla nešťastně zakopla a uhodila se do hlavy a když se probudila, byli už všichni dávno pryč. Takže jí možná taky mohou mít za mrtvou.

„Tak pojď." Hlesnu a rozvážu jí ruce. „Najdeme ti něco lepšího na sebe, nebudeš tu chodit v tomhle." Pokynu ji, aby mě následovala.

(Hloubková oprava 6. 1. 2022 ve 14:36)