Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

10.Kapitola (!OPRAVENO!)

Probudit se přikrytá peřinou až po krk bylo příjemné. Co už tak příjemné nebylo, že můj mozek má pěkné okno, nevím, kde jsem, co se stalo a ani jak jsem se sem dostala. Cítím se naprosto strašně právě, není mi blbě nebo tak. Jenom mé svaly jsou jako z hadru, zesláblé. Téměř neschopné vynaložit větší sílu. Díky tomu se dokážu posadit až na třetí pokus. Z úst mi uniklo znavené heknutí.

„Lehni si, brzo se ti uleví." Ozval se strano ode mě mužský hlas. Bezpečně ho poznám, ještě aby ne. Levi seděl, jak už jsem předtím naznačila, stranou ode mě v křesle s velkým opěradlem. Svoje nevhodné myšlenky jsem rychle zatlačila dozadu, než by se stačily nějak projevit.

„Vážně? Kdybys řekl, že po mě přešlo stádo koní, tak se tomu nebudu vůbec divit." Ušklíbnu se. Promnu si obličej a zkusmo se protáhnu.

„Tak hrozné to asi nebude, tvůj vytříbený smysl pro humor tě neopustil."

Na to mu neodpovím. Zvědavě si místo toho prohlížím místnost. Kamenné stěny a podlaha. V jednom rohu já na posteli, naproti dřevěná skříň. Pod oknem na Leviho straně byl psací stůl s kalamářem a s menší hromádkou knih. Odtud zřejmě má tu knihu, kterou si čte. Pomalu si přehoupnu nohy přes hranu postele, mírně sebou cuknu, jakmile se chodidla setkají se studenou podlahou. Zaraženě na svoje kolena hledím, snažím si vybavit něco. Cokoli, ale prostě to nejde.

„Nic si nepamatuju." Zamumlám. Hlas mi přitom zní víc vyděšeněji, než by se mi líbilo. „Co se děje?"

Levi při mé otázce rázně zaklapne knihu a odloží jí na stůl. Zvedne se a pomalými kroky přejde k mé posteli, na kterou si nakonec i sedne. A spustí: „Vedení Průzkumné legie bylo zrazeno."

Zaraženě se na něj zadívám. „Jako fyzicky?" zeptám se.

„Jinak to asi nejde, ne?" odpoví mi. Uznávám, moje reakce mohla být jiná. „Je to komplikované, ale pokusím se ti to jednoduše vysvětlit." Pohladí mě po tváři. „Naši vojáci nás zradili. Objevili jsme se v tomto světě. Díky nim tu trčíme, systematicky na nás útočí, vlastně mezi sebou vedeme válku. My to tak nechceme, ale bránit se musíme, když nám zajímají lidi, to snad chápeš."

„To oni můžou za to, že si nic nepamatuji?"

Levimu zde déle trvalo, než odpověděl. „Ano. Mám nahlášenou zvýšenou aktivitu okolo skladů, kde máme léky a další vybavení. Chtějí nás zabít, musíme je zastavit."

Počáteční odpor k mým kamarádům, jsem ze začátku moc nechápala, teď mi ale dával smysl. Bylo mi jich neskutečně líto, že se k tomuto uchýlili. Určitě mohli přijít k nám, spolu bychom to jistě nějak vyřešili.

„Pomůžu." Řeknu důrazně a bouchnu pěstí do matrace.

„Nic jiného jsem ani neočekával." Věnuje mi pusu na čelo a následně na rty. „Nepamatuješ si nic z důvodu, že nás pokus osvobození od nich, nebyl takový hladký, jak jsme doufali. Musela ses uhodit do hlavy." Vypadal docela smutně.

Levi odešel se slovy, že pro mě někdo přijde a řekne mi, kde se setkáme. S nově nabitou silou, která se na mě navalila, se vrhnu ke skříni. Vevnitř najdu novou uniformu. Hned se mi po obličeji rozline hravý úsměv. Oblečení je naprosto stejné jako tehdy, když jsme se postavili s Levim Erwinovi. Zaplavila mě vlna nostalgie, tehdejší časy byly přece v něčem lepší. Výzbroj mi tradičně zabralo hodně času. Doufám, že v budoucnosti někdo vymyslí něco lepšího. Před zrcadlem jsem si s pomocí koženého provázku udělala culík. Ticho nakonec prořízlo ostré zaklepání na dveře.

„No?" houknu od zrcadla.

„Jestli chceš, aby to zrcadlo prasklo, zůstaň tam stát."

Protočím oči a odfrknu si: „Taky tě ráda vidím. Nemysli si, že jsem zapomněla na ten tvůj budíček."