Zlodějka ve světě titánů 2 (OPRAVUJE SE!)

19.Kapitola (!OPRAVENO!)

Po vystřelení mé zelené světlice se jako dominovým efektem objevovali zvenku hradeb další a další. Uklidnilo mě to, jsem ráda, že se to takhle pěkně zvládlo a o to víc mi to snad i zvedlo ego. Bez naší skvělé vojenské jednotky, by šlo všechno do kytek. Takže! Chci nějaké veřejné ocenění nebo něco jiného. S mírným úšklebkem a tím zbytkem plynu, který doufám, že mám, letím k vrcholku hradby.

Na vrcholku hradby si musím odpočinout. Sednu si a nohy nechám vyset dolů. Možná pro příště poslechnu ostatní a nepůjdu bezhlavě do akce hned potom, co se probudím a zjistím, že jsem vlastně utekla hrobníkovi z lopaty. Mám toho docela plné kecky. Teď bych ocenila rychlý návrat na základnu, něco dobrého, vím, že jsem naivní, z jídelny a hurá do postele. A při nejlepším zaspat rady, výcviky a co já vím, co ještě by mohlo nastat.

Pod sebou uvidím pár mravenců od nás, kteří svolávají koně, nejspíš už nastal čas, abych se ohlásila a podala zprávu. S pár nespokojenými slovy se vytáhnu pracně na nohy, s dětským úsměvem na tváři zacouvám pár kroky od hrany zdi. Sprintem se rozběhnu vstříc k mému milovanému pocitu volnosti. Silně se odrazím od hrany, vypadá to snad, jako bych skákala šipku do vody, hlavou vstříc se řítím dolů a s rozjařeným křikem udělám ve vzduchu přemet. Lanka vystřelím na nejbližší střechu domu, na které přistanu. Majitel bude asi muset vyměnit pár tašek.

„Venek je čistý, minimální ztráty." Ozvu se za Leviho zády, hned co seskočím ze střechy na ulici a dojdu k velitelské skupince Průzkumné legie.

„Dobrá práce, bohužel brána byla proražena, ale díky rychlé reakci se nic nestalo." Otočil se ke mně.

Otráveně protočím oči. „Nic mi není, jenom jsem unavená."

„Říkal jsem ti, abys zůstala." Zpražil mě pohledem.

„Jo, a nechat si ujít všechnu srandu, to sotva." Ušklíbnu se. „A ty se moc netlem, Miku. Stále tě čeká moje pomsta."

„Něco mi uniká?" zeptá se klidně Levi.

„Ale vlastně nic, je dobře, že jsi to vypustil."

Levi poslal zprávu po vojákovi Posádky. Veškeré informace o tom, co se zde stalo, se za pár hodin dostanou k uším šlechty. Pro nás je čas se vrátit na základnu, nic nás neváže k tomu, abychom zde zůstali. Černovlásek si podal ruce s veliteli ostatní vojenských jednotek a vydal rozkaz pro nás, ať nasedáme na koně.

Jsem vyslána napřed z několika důvodů. Tiráni se mohli dostat za město, je to sice nepravděpodobné, ale možnost to je. Mám za úkol okolí prozkoumat, aby nevjela téměř celá jednotka do masakru. Budou na mě čekat na konci města. Samozřejmě jsem dostala téměř identickou přednášku o tom, jak mám dávat pozor, jako než jsem vyjížděla sem. Mlasknutím a lehkým kopnutím do slabin koně ho popoženu do běhu a nechávám Leviho za mými zády.

Vyjedu na menší kopec, na kterém zastavím. Ze sedlový brašny vyndám svůj dalekohled. Pečlivě začnu prohledávat okolí. V dálce zahlédnu zvláštní oblak kouře. Kouře ne, spíše to je oblak prachu. Vypadá to, že tam někdo, nebo něco běží. Pod oblakem se začaly rýsovat obrysy. Zmateně dám na chvilku z oka dalekohled dolů. Volnou rukou si promnu oči, jsem unavená a tohle si můj mozek pravděpodobně vymyslel.

„Měla bych si po příjezdu okamžitě lehnout." Zamumlám si pod vousy.

Dalekohled znovu přiložím k oku, chvilku zaostřuji. Nejsou to titáni, ale vypadá to jako jezdci a musí jich být víc jak dvacet. Jakmile mám obraz čistý a konečně mi po přemýšlení dojde, co vidím, pomyslím si, že osud vážně musí mít nejvíc zvrácený smysl pro humor. Asi se o mě pokouší mrtvice, protože tuhle blonďatou hlavu s obočím jako příjezdová cesta do města, poznám kdekoli. Hlavně jsem ale doufala, když se ukázalo, že můj zvláštní sen, není pravda, tak ON bude někde zavřený. Dalekohled hodím do brašny a naštvaně se zakaboním.

Koně ženu zpátky k městu. Měla jsem vyjet daleko dřív, v dálce za sebou slyším řehtání koní, ale prostě jsem nedokázala uvěřit, že to je opravdu on, takže jakmile jsem hodila dalekohled do brašny, tak jsem ho ještě vytáhla, abych se na sto procent ujistila, že je to vážně opravdové. Kopnu koně znovu do slabin, nespokojeně zařehtá, ale já se musím dostat k městu co nejrychleji, abych zvládla v čas informovat svoji jednotku. Když ohlédnu za sebe, už dokážu téměř rozeznat jejich obrysy těla a taky jakou mají jejich koně barvu srsti.

Jako spásu vnímám stromy, které se začnou objevovat. Rychle vyskočím ze sedla a lany se vyšvihla do výšky. Jednotku z dálky vidím. Od dalšího stromu se vystřelím a plynem se dostanu až k nim. Přistání bylo trochu tvrdé, neustojím to a spadnu na bok. Adrenalin mi koluje v žilách, takže si pohmožděné tělo vůbec nepřipouštím.

„Máme gigantický problém." Vydýchávám se.

„Hm, taky ho vidím." Promluvil drsným hlasem, byl naštvaný. „Připravte se k boji!"

Vytasím meče a opřu se o stěnu domu, abych si taky trošku odpočinula. „Docela by mě zajímalo, jak se dostal ven."

„Spíš, kdo ho dostal ven. Vojenská policie, nás ve směs nemá moc v lásce."

„Tak sejmeme dvě mouchy jednou ranou aspoň." Pokrčím rameny.

Erwinova družina se zastaví několik metrů od nás. Jen co sesedne, švihne po mě významným pohlede. V tu chvíli mi došlo, čí vina bude moje záhadné onemocnění. O to víc mě zaplavil pocit zadostiučinění, že jsem to díky Hanji zvládla. S mírným úsměvem mu zamávám. On si mě však nevšímal, přešel k Levimu a zastavil se těsně u něj. Odpíchnu se od zdi, postavím se za černovláska a zpříma pozoruji Erwina. Pokusí se o něco a je po něm.

„Co tu chceš?" zavrčel na něj Levi.

„Tak co, Arai, už jsi v pořádku?" ignoroval muže před sebou.

„Ale jo, celkem mi je fajn, příště do svých plánů započítej Hanji." Povýšeně se na něj kouknu.

„Škoda, mělo tě to zabít."

Uchechtnu se. Tenhle panák se mě nezbaví, jeho chabé pokusy nic nezmůžou.

Dunění však nebylo moc pěknou zprávou pro naši sešlost. Městem šla skupina titánů, přitahuje je větší masa lidí. Dalo se to čekat. Levi mi pokyne. Mrazivým pohledem propíchnu Erwina, pak se otočím a dojdu k jednomu vojákovi od nás. Hned mi kývne na souhlas a s dalšími třemi lidmi se letí postarat o naše nezvané hosty.

„Tvé pokusy o to, mě zabít jsou čím dál tím víc ubožejší." Vrátím se za Leviho, který vlastně s ním nic neprohodil, bylo tu velké ticho.

„Ptám se znovu, co tu chceš?" nepřátelsky na něj zavrčel.

„Dej mi zpátky to, co je mé." Vytasil meče. Napnu se jako struna. Za sebou slyším skřípění kovů. „Jinak zabiju tebe a všechny ostatní, kteří mi neodpřisáhnou věrnost."

„Velitelem jsem se nestal ze své vůle, ale oni si mě zvolili." Ukázal na vojáky za ním.

„Nikdo z nás tě nebude uznávat vůdcem, tu možnost jsi ztratil." Syknu. Ostatní vojáci začnou křičet na souhlas.

„Nemuselo to skončit takhle." Zavrtěl Erwin hlavou.

„Tvým jednáním k tomu vždy směřovalo." Zablokoval první útok.

(Hloubková oprava 15. 1. 2022 v 19:27)