Enigma

1. Kapitola

Probraly ho sluneční paprsky, které si i přes pevný tmavý závěs našly cestu k jeho tváři. Bylo to další poklidné ráno v Londýně, kdy už na ulici prodavači vyvolávali ceny za své produkty a děti pobíhaly mezi sukněmi svých matek, které si vyměňovaly své včerejší zážitky.
Sherlock Holmes líně otevřel oči a protáhl se. Jen chvíli se ještě díval do stropu, dokud nestočil pohled na muže spícího vedle něj. Musel se pousmát při vzpomínce na včerejší a ještě další minulé noci. Jak rád by ho teď vzbudil objetím a letmým polibkem, ale věděl, že John bude mít dnes spoustu práce, a tak ho nechal vyspávat dál, zatímco on si oblékl svůj župan a zamířil do kuchyně na snídani.
Bylo půl osmé, když dojídal svůj toast pomazaný marmeládou a uslyšel zašoupání dveří. Jak si mohl jednoduše myslet, byl to John, který se před chvílí probudil a nyní si to mířil do koupelny na ranní hygienu.
„Dobré ráno," pozdravil Sherlocka, když došel do jídelny pro připravenou snídani.
„Dobré." Oplatil mu pozdrav, přičemž nezvedal své světlé oči z novinového tisku. Když tam však nenašel nic zajímavého, noviny složil a upřel své oči na muže před sebou. „Budeš dnes dlouho v práci?" zajímal se.
„Doufám, že ne." Odpověděl John a přemýšlel nad jeho otázkou. „Záleží na lidech a ostatních spolupracujících, ale s potěšením bych řekl, že možná budu končit dříve." Usmál se a usrkl si teplého čaje. Jako doktor měl každý den spoustu povinností, které přesahovaly i úřední hodiny, avšak dnes by neměl mít tolik papírování, prohlídek a operací, a tak měl skončit doma dříve, než kdy jindy.
Sherlock se pousmál a sklidil své nádobí z jídelny do kuchyně. „To by bylo úžasné." Konstatoval přiměřeně nahlas.
„Chystáš snad něco?"
„To ještě uvidíš." Vyšel z kuchyně s úsměvem, po kterém se i John musel pousmát. „Každopádně, potřebuji vyrazit do školy, mám tam ještě něco na práci." S tím začal urovnávat všechny svoje papíry, které později končily v kožené tašce. „A možná se dnes opozdím já. Lestrade a jeho nováčci potřebují pomoct s případem. Podle toho, co mi o něm říkal, to vidím do půl hodiny, ale kdo ví, za jak dlouho to jejich primitivní mozky pochopí."
„Buď na ně hodný, všichni nemůžou být géniové jako ty."
„To ne," s tím Johna uchopil za ramena a na čele mu zanechal letmý polibek. „Tak ať se ti pro dnešek daří v práci, uvidíme se večer." Rozloučil se s ním, zatímco si upravil svůj černý kabát a krk si zahalil svou šálou, než vyrazil ven.
Sherlock působil na londýnské univerzitě jako profesor matematiky a sem tam chodil vypomáhat policejnímu sboru, když si nevěděli rady s případem. Poslední dobou však měli všichni větší potíže s německými vojsky, které terorizovaly zbytek Evropy a zahájily tak druhou světovou válku. Na Británii si ještě naštěstí netroufli, a tak ho zajímalo, co pro něj detektive Lestrade na odpoledne přichystal za případ. Jestli to bude mít nějakou souvislost s válkou nebo ne.
Pak se jeho myšlenky stočily k Johnovi, oficiálně jen k jeho spolubydlícímu, neoficiálně k jeho milenci. Zákon nejen v Británii, ale i v dalších evropských státech zakazoval jakékoliv homosexuální styky. Ten, kdo byl přistižen nebo nahlášen, byl pak nelítostně potrestán. Proto oba dva na veřejnosti vystupovali jako dva gentlemani, staří přátelé a spolupracovníci v okruhu kriminalistiky, jen aby jeden druhého chránil před tímto nelítostným trestem. Ale i v soukromí si museli dávat velký pozor. Okna po většinu času byla zastřená, žádné hlasité slova ani zvuky, byli omezeni tak či onak.
Sherlock přemýšlel, jak by se z tohoto vězení mohl společně s Johnem dostat, aniž by byli prozrazeni. Už měl několik plánů v hlavě, ale válka všechny ohrožovala, takže nezbývalo nic jiného, než čekat. Nemohl nic ale nechat náhodě. Díky Johnovi poznal nejen přátelství, ale i lásku. Díky němu cítil, že by se nemusel věčně chovat jako sarkastický parchant, i když tuhle svou stránku nikdy úplně neodhodil. Byl to on, kdo mu otevřel další smysl života.

***

„Jsem doma!" zvolal, když vystoupil ze dveří, které následně zavřel. „Podcenil jsem se, případ jsem vyřešil do šesti minut, ale rozumně jim vysvětlit to, jak jsem na to přišel, bylo mnohem horší. Duté hlavy, jakoby nemohly chápat základy!" utahoval si z mladých detektivů a policajtů, se kterými musel vyřešit absurdní případ žárlivého manžela, jenž okradl a pak i zabil svou vlastní ženu.
Když se ale John neozýval, Sherlock si pomyslel, že ještě není doma a zdržel se v práci, avšak jakmile vstoupil do obývacího pokoje, spatřil svého spolubydlícího sedět v křesle, s dopisem v ruce a neklidným, skoro až vyděšeným obličejem. „Johne?" oslovil ho a přistoupil blíže.
„Povolali mě," zamumlal otázaný, aniž by zvedl oči od papíru.
„Cože?" nemohl si to připustit. Takže jeho další největší obava se nakonec stala skutečností? Opravdu ho povolali do zuřivé války?
„Povolali mě, za dva dny odjíždím z Londýna." John se až teď podíval na Sherlocka. Oba dva měli stejný výraz v obličeji, stejný tíživý pocit u srdce. Jen Johnovy oči vypadaly se vším smířené.
„To nemůžou," zašeptal zaskočeně. „Ty nemůžeš," jeho hlas se třásl. Takhle bezmocně se necítil hodně dlouho.
„Musím." Pokynul John hlavou, když se zvedl, aby svého přítele objal. „Jestli nepůjdu, budou to brát jako velezradu a potrestají mě."
Sherlock si nyní zmateně procházel všechny plány ve své hlavě. Snažil se soustředit, ale strach, že o Johna přijde, byl silnější. Jakýkoliv plán vymyslel, ten se mu po pár krocích zhroutil. Neměl na výběr.
Neměl jak utéct od této hrůzy.
„Sherlocku." John se ho snažil probrat do reality. Věděl, jak to jeho přítele bude trápit, ale ani jeden s tím nic nezmohl. „Stalo by se to, ty to víš." S těmi slovy ho pohladil po tváři.
„Johne, já-" snažil se vykoktat ze sebe něco, ale umlčel ho polibek.
„Nic s tím neuděláme." Potvrdil mu znovu jeho obavu. „Proto si teď musíme užít tuhle chvilku a zítřek, kdy ještě můžeme být spolu."
Sherlock se neustále snažil vymyslet nějaký plán, i když na žádný stále nepřicházel. I kdyby znemožnil Johnovi pohyb, byl by tu jen výsměch a za pár týdnů by si jej zavolali znova. Ale možná by do těch pár měsíců válka skončila.
„Prosím, už nad tím nepřemýšlej." Houkl na něho smutným hlasem. Když svýma očima potkal ty jeho, všiml si, že se v nich zableskly slzy. Tak hořké jako tahle realita. „Buď tu se mnou."
„Vrátíš se, že ano?" byly to první slova po dlouhé tiché chvíli, které Johna pohladily na duši.
„Vrátím se, jen kvůli tobě." Odpověděl mu pevným hlasem, načež Sherlocka znovu políbil, aby utišil jak svou, tak i jeho bolest u srdce.