Enigma

12. Kapitola

Uběhlo několik dní od doby, kdy Německo kapitulovalo a tím pro Anglii skončila válka. Občané se radovali a oslavovali, ženy vítaly své muže, otce a syny, zatímco oni byli rádi, že se vrátili v pořádku domů a mohou zase obejmout své blízké.

I když léta ve válce byla hrozná a trýznivá, většina lidí tomu děkovala, protože si začali vážit mnohem více svých blízkých, svých domovů a rodin. Pro některé to bylo poučením, pro jiné zase trestem.

„Pane, našli jsme ho v nedaleké uličce!"
„Jak na tom je?!" muž se div nekousal do rtů, ale nemohl dát znát před svým podřízeným nějaký strach nebo emoci. Pro všechny okolo sebe byl kráčející skálou bez citů.
„Nevnímá, možná bych řekl jen lehké bezvědomí nebo upadl do hlubokého spánku. Přenechali jsme ho doktorům, tak, jak jste řekl." Odpověděl podřízený.
„Dobře, děkuji za zprávu. Ještě něco, co bych o jeho stavu měl vědět?"
Podřízený úředník si nebyl jistý, zda by měl svému šéfovi lhát nebo ne, ale jelikož si dokázal zjistit vše, bylo lehčí říct pravdu, než aby ho poté stihl trest za lež. „Našli jsme u něho těžké drogy. Také vypadal, že se porval s nějakými neurvalci, co jej takhle zničili."
Mycroft si povzdechl a otočil se k oknu s výhledem na rušné ulice Londýna. Tohle chování od svého bratra mohl čekat. Přeci jen, co skončila válka, mu všichni ostatní začali házet klacky pod nohy a padla na něj mnohá obvinění. Jedno ze zneužívání návykových látek, další za neúčast ve válce, kdy se Mycroft snažil očistit jeho jméno ve všech směrech, a poslední z nemravných činů, kterých by se jeho bratr určitě nedopustil. Bohužel měl tolik lstivých nepřátel, kteří mu toto obvinění přisuzovali i přes to, že to všechno byly odporné lži.
Jaká škoda, že nikdo nemohl vědět o činu, který pro celou Anglii Sherlock udělal. Byl by náhle středem pozornosti nejen pro celou Anglii, ale také pro ostatní země.
Ano, a pak tu bylo obvinění z toho, že měl Rusům prodat tajné informace o Enigmě. Tomu už starší bratr nechtěl věřit vůbec, ale jak se potvrdilo, tyhle tajné spisy Rusko opravdu udrželo.
„Pane?"
„Oh, omlouvám se, jen jsem se trochu zamyslel." Mycroft se otočil na mladého úředníka a gestem ruky mu naznačil, že může odejít. I on nedlouho po něm odešel ze své kanceláře a namířil si to do nemocnice, kam jeho bratra odvezli.

***

„Můžeš mi říct, proč to děláš?" ano, zajímalo ho to, proč se jeho bratr znovu urval ze řetězů. Proč byl znovu takovým, i když se tomu ještě před pár měsíci snažil vyhnout.
Ovšem, jeho černé myšlenky, minulost a osamění ho pravděpodobně k tomuto činu dohnaly.
Nyní ležel na posteli a zarytě mlčel, což Mycrofta nejenže štvalo, ale také nesmírně ubíjelo. I když svému bratrovi často předhazoval, jak je hloupý a jak ho nenávidí, v hloubi svého srdce ho měl rád. Ostatně tak, jak to sourozenci mívají.
„Nepromluvíš se mnou a budeš mlčet až do smrti? S tím, jaké hlouposti děláš, to asi dlouho trvat nebude." Konstatoval, když si pečlivě prohlídl jeho tvář. Nejenže mu pravé oko zdobila modrofialová modřina, ale také jeho lícní kost měla natrženou kůži. Upřímně, možná nechtěl vědět, co dělal a s kým se to zase dostal do potyčky.
Po tom okamžiku, kdy byl vyhlášen konec války, Sherlock se svým bratrem naprosto přestal mluvit. Nejenže se mu vyhýbal ale pokaždé, když si jej Mycroft zavolal, probodával ho nenávistným pohledem.
Jen si povzdychl a ze své kapsy u kabátu vylovil nepokrčenou dopisní obálku. „Doktor říkal, že bys měl odejít do pokoje 21 v levém křídle nemocnice. Prý je to oddělení přímo pro lidi, kteří trpí stejným problémem jako ty."
„Jaký problém teď přesně myslíš?" Sherlockův hlas byl chladný jako samotná zima. Žádná emoce, žádný cit, prostě nic. Jen tichá, chladná a temná nenávist. „Závislost na drogách? Agrese? Homosexualita? Mám přidat ještě problém s vlastizradou?"
Mycroft sklopil oči k zemi. Věděl, že to byla jen jeho vina, že Sherlock dopadl takto. Vstal ze židle a navlékl si na ramena dlouhý nepromokavý kabát. „Prostě tam běž. A nikdo víc na veřejnosti se o tobě už nedoslechne." S posledním pohledem se se svým bratrem rozloučil a opustil místnost.

Sherlock měl všeho po krk a přemýšlel, proč ještě neskončil se svým životem. Proč šel do toho zatraceného pokoje, i když neměl už pro co žít. Byl podezřelý z homosexuality s nějakým cizincem, kterého nikdy neviděl. Byl obviněn za velezradu, kterou nikdy nespáchal. Komu by se v tomhle světě chtělo ještě žít, kdyby už nikoho neměl?
Prudkým pohybem otevřel dveře, sám se divil, že je nevyrazil z pantů nebo neutrhl kliku. Očividně to nebyl šok jen pro něj, ale i pro druhého muže, který ležel naproti dveřím a vyděšeným pohledem se teď díval na nově příchozího.
Sherlock cítil, jak se mu zastavilo srdce. Jak mu zmizel všechen dech z plic. Přemýšlel, zda netrpí halucinací způsobenou nějakou drogou, jejíž účinky teprve doznívaly.
„Sherlocku?" až ten hlas jej probudil do reality, která se mu zhroutila před očima jako domeček z karet. Ten jemný, zlomený hlas mu vehnal slzy do očí, znovu mu rozbušil srdce a přiměl ho vidět svět o něco barevněji.
Mohlo to být snad možné? Po těch měsících strádání, smutku a samoty... mohl to být vážně on?
„Sherlocku." Volal ho k sobě. S letmým úsměvem a se slzami v očích. S poraněnou tváří, kterou zdobily jizvy po boji, ale pro něj byla krásná a mírumilovná jako vždy.
„Johne." Cítil, jak mu ukápla slza.
Jeho celý svět byl zpátky.
„T-Ty... žiješ." Nedokázal ze sebe vydat celou srozumitelnou větu. Zmohl se sotva na to, aby k němu přešel a pohladil ho po tváři.
Muž na nemocničním lůžku zachytil jeho ruku a přitiskl si ji k sobě. „Já vím." Stejně jako jeho přítel, i jemu se z očí kutálela jedna slza za druhou. „Taky jsem si myslel, že už tě neuvidím." Vzlykl.
„Bylo to hrozné. Celé ty měsíce." Sherlock nemohl jinak, než si mu okamžitě postěžovat. Posadil se vedle něj na židli. „Už tě nenechám jít." Snažil se, aby se pod tou tíhou pocitů nerozbrečel, i když to šlo jen těžce.
„Taky už neodejdu." John pohladil svého partnera po zbitém obličeji a šťastným pohledem si ho prohlížel. „Mycroft to slíbil. Odejdeme společně." Zašeptal radostně.
Muž na něho upřel své světlé oči. „Cože?" nechápal.
„Ten dopis, co ti dal. Otevři ho." Pobídl jej muž s úsměvem.
Sherlock nechápal, jak mohl vědět, že ten dopis má u sebe, ale nijak to neřešil. Prostě vzal obálku, opatrně ji roztrhl a společně s dopisním papírem vytáhl i dvě letenky.
„Jsou do Dánska, jak jsme kdysi chtěli." Zašeptal a chytl jej opatrně za ruku. Tím se ti chtěl bratr omluvit za všechno, co ti v posledních měsících provedl. Věděl, že ho nebudeš poslouchat, a tak to všechno řekl mě. Sice jsem na něho byl taky prvně naštvaný a při zdravém rozumu bych mu dal pěstí, ale tohle je příjemné odčinění."
„Ale když jsem zrádce, tak nemůžu-"
„Nejsi žádný zrádce. To všechno proti království a koruně udělal Moriarty. Tvůj bratr nasadil nejlepší detektivy, včetně Lestrada, aby na to přišli. Tvé jméno je očištěno."
„Ale co moje homosexualita v papírech na policii?"
John se usmál. „Kupodivu, vše má dobrý konec. Lestradovi jsi byl až příliš nápomocen, než aby tě z těchto špinavých lží obvinil. Vše okolo tebe spálil. I to s těmi drogami."
Sherlockovi bylo líto, že i tohle se John musel dozvědět. Že znovu začal užívat. Sklopil proto hlavu a uhnul pohledem, avšak John si jej zase našel zpátky.
„Byl jsi mimo hlupáku, nemůžu ti to vyčítat."
„Mrzí mě to."
„Cože? Řekni to ještě jednou. Asi jsem slyšel špatně slova od Sherlocka Holmese." Zasmál se světlovlasý muž.
Jeho smích ho nutil usmát se, avšak omluvné slovo znovu neřekl. Na to se mu už dost znovu zvedl hřebínek. „Jsem rád, že jsi zpátky." S těmi slovy ulehl k muži do postele a hlavu položil na jeho rameno. Pořád nemohl uvěřit, že jeho bratr, ten, kvůli kterému takhle skončili, všechno i napravil. „Jak to vlastně s tebou bylo?"
„To je příběh na dlouhé povídání." John protočil očima, snad Sherlock nedoufal, že by mu to měl v tomhle chabém stavu vyprávět. „Až budu mít více sil, rád ti to povyprávím. Možná o tom napíšu i v deníku."
„Tak v tom případě chci být první, kdo to uslyší a bude to číst."
„Nikdy ses o naše psané historky nezajímal." Usmál se John a opřel se hlavou o tu Sherlockovu.
„Teď už ano. Teď už o nás budu zajímat více."