Enigma

4. Kapitola

Tolik kombinací, šifer, a tak málo času.
Sherlock Holmes společně s ostatními muži v týmu mohli pracovat, jak dlouho chtěli, ale kombinací bylo tolik, že než by je všechny vyřešili, v počtu deseti mužů, trvalo by jim to nejméně dvacet miliónů let.
Každým dnem jejich snahy byly zmařeny zvukem uširvoucího zvonku oznamujícího, že Němci právě zničili další konvoj se zásobami potravin a zbraní. A také to bylo oznámení toho, že každým dnem jsou blíže k jižní frontě.
Sherlock ten zvuk přímo nenáviděl. Nejenže ho rušil od soustředění, ale také ho nutil myslet na ty nejčernější myšlenky, které po celý den v sobě dusil a nenechával je vyplout na povrch.
Bohužel, situace pro něj nebyla ani zdaleka lepší, když se nedobrovolně vrátil domů. Za poslední dva dny, kdy začal na tajném programu pracovat, nedostal od Johna žádný dopis. Poslední obálka měla na sobě datum 21. Října – tedy týden stará. Jediné, co ho v koutcích deprese utěšovalo, bylo to, že jeho bratr Mycroft každý den posílal seznamy zemřelých nebo zmizelých lidí. Díky bohu, Johnovo jméno na žádném ze seznamu nebylo.

„Proboha," zaklel jeden z mužů, když se odsunul od stolu. Seděli nad těmi šiframi celé dny, pomalu se to blížilo k týdnu, a oni rozluštili jen pár jednoduchých písmen, které jim však nikdy nepomohly. „Kolik už je hodin?" zajímal se, protože koutkem oka zahlédl tmu za oknem jejich pracoviště.
„Bude deset." Odpověděl mu další zklamaným hlasem. Ani jeden z nich nevěděli jak dál. Ať už vyzkoušeli cokoliv, bylo to marné a nepraktické. „Dnes asi už nic nevyřešíme, měli bychom si jít odpočinout, abychom nabrali síly do dalšího dne."
„Souhlasím." Přikývnul hlavou první muž, když vstával ze židle a oblékal se do svého kabátu. Očima sjel po ostatních v místnosti. „Před spaním si zajdu ještě na jedno, přidá se někdo ke mně?"
„Já se rád přidám,"
„A já taky," vydechl třetí muž, který se do dřívější debaty o čase nepřidal. Společně se svými dvěma společníky se ohlédl na tři ostatní. „Jime, Tome?" všem bylo jasné, že se Sherlock neozve, poznali to podle jeho zamyšleného pohledu, kterým div nepropaloval papír před sebou. A tak se alespoň slušně zeptali dvou ostatních.
„Za chvíli vás doženu, pánové," zvolal další muž, nijak nevýrazný člen jejich skupiny. Dialogové hádky mezi sebou většinou vedli Holmes a Moriarty, zatímco ostatní si navzájem pomáhali a snažili se na něco přijít. Avšak, tento třetí člověk seděl zcela ponořen ve svém světě, jakoby tahal za nitku a snažil se pečlivě najít její konec.
James Moriarty se na ostatní muže jen pohrdavě usmál. „Děkuji pánové za vřelé pozvání. Určitě to bude mnohem zajímavější, než poslouchat metody skvělého Sherlocka Holmese, pomocníka dobra proti zločinu."
Všichni čtyři se zasmáli, jakoby šlo o nejlepší vtip za poslední týden. Smutné na tom bylo to, že Sherlocka si dobírali neustále, ať už dělal cokoliv. Při navrhování, při přemýšlení, dokonce i při cestě domů se nevyhnul nějakému tomu výsměšku. Naštěstí mu to bylo všechno jedno.
Až to tady skončí, nikdy se s nikým z nich už neuvidí.
„Profesor Moriarty Vás má strašně rád, že?" ozval se Tom, poslední muž, který zde zůstal.
Sherlock k němu obrátil svou pozornost. I když na něho promluvil, jeho soustředěný pohled zůstával neustále zapřený na papíře. „V minulém životě jsem mu pravděpodobně něco provedl. Asi si to zapamatoval a teď mi s tím nedá pokoj." Utrousil a hlavu svěsil zpátky ke svým výpočtům.
„Hm, zajímavé. Věříte snad v reinkarnaci?"
„Ne."
„Zvláštní, že jste se v tom případě o tom zmínil." Tom konečně pozvedl hlavu a místo papíru věnoval svou pozornost Sherlockovi, který na ni však nebral ohled. „Pravděpodobně za chvíli zazní další zvonek, který nás posune v příčce našeho neúspěchu. Nechcete si jít sednout někam jinam? Ten zvuk už nemůžu snést." Na to vstal ze židle a začal si uklízet své potřebné věci ze stolu do kabátu.
Sherlock ani nevěděl, proč se s ním ten muž baví. Bylo to pro něho něco skoro cizího. Jen málokdo na něho dokázal promluvit. „Rád bych tady něco dodělal."
„A smím vědět, co? Když už jsme ti kolegové,..." ani si nevšiml, kdy k němu přišel, ale už mu koukal přes rameno, avšak nijak otravně. Udržoval si od něho odstup a místo hloupých řečí mlčel a sledoval rozpočítávadlo nakreslené na papíře. „Vypadá to zajímavě."
„To jsou ty nejhorší slova, které člověk může říct."
„Omlouvám se." Zasmál se Tom a poodstoupil. „Ani jsem si neuvědomil, co říkám. Tvůj nápad mě pohltil tak hluboko do sebe, až jsem nad ním musel začít přemýšlet."
V tu chvíli se Sherlock otočil s nechápavým výrazem. Mohl snad být naladěn na stejnou vlnu myšlení jako on? „C-Co prosím?"
„Tvůj nápad," gestikuloval mu, ukazujíc na papír. „Vypadá to jako patent na stroj, který by při nějakém zadání měl rozluštit ten zatracený nacistický kód za pár chvil! Snažil jsem se taky o něco podobného, ale nějak se mi s tím nedařilo hnout!"
Zatímco ostatní přemýšleli nad šiframi a kombinacemi, oni dva přemýšleli na něčem zcela jiném. Jediný Moriarty pracoval na zcela jiné věci. Většinu dne strávil nad svými papíry, které nikdy ještě nikdo neviděl.
„Je to geniální! Můžu ti s tím pomoct?" otázky z něho padaly jako z kolovrátku, čímž mu Tom lehce připomněl Johna. Také se vždy hodně vyptával a jako jeden z mála ho neměl za zrůdu nebo necitu. Prostě u nich začínal s čistým štítem a nijak se na nich nepodepisovali vlivy od ostatních.
„Dobře, pokud budeš k užitku." Přikývl hlavou.
„Dokonalé! A teď už si můžeme jít někam sednout ne? Povyprávíš mi o tom stroji a zítra zkusíme na něco přijít!"

Když se ráno Sherlock Holmes odebral do své práce, přemýšlel, jestli na něj Tom změní názor nebo zůstane stejný. Při včerejším večeru, kdy jeden s druhým upíjeli whisky a kouřili dýmky, si ho trochu otestoval, jestli mu v tomhle oboru mohl věřit. A pokud ho nešálily smysly, které mu vždy ukazovaly pravdu,byl Tom opravdu věrohodným společníkem pro tuhle práci.
Avšak, pro nic jiného.
Zdál se být spolehlivým,zručným, i když někdy trochu unáhleným. Vědomosti v technice mu nechyběly,takže zvládal excelentně i nejrůznější výpočty. Sice mu dělaly problém začátky,ale když mu byl ukázán správný směr, tak jeho výsledky byly úžasné.
V ohledu povahy byl tak tvrdohlavý, že dokud mu někdo nevysvětlil pravdu nejméně třemi způsoby,neuznával ji. Veselá a extravagantní povaha na něho dost upozorňovala, čímž si stačil dělat hlavně dobré známé, někdy až přátelé jako to bylo v případě Sherlocka. Rád byl ve společnosti krásných žen a nejednou mu poskytl dobrou radu. Ženy byly sice krásné a plné obdivuhodného charisma, ale Sherlocka nijak neuchvátily. Avšak, tuhle věc nemohl nijak dát najevo, a tak se svou chladnou povahou je posílal za Tomem, který je nadšeně a vesele utěšoval.
„Ty, Sherlocku," oslovil ho, když kráčeli z klubu domů.
„Ano?"
„Tobě se ty krásná stvoření nelíbí?"
„Žádná z nich mě neuchvátila. Každá mi přišla stejná a nijak zvláštní. Většinou to byly zasnoubené ženy, které si jen krátily dlouhou chvíli."
„A to je na tom to nejkrásnější! My můžeme být ti, co jim ty dlouhé chvíle zkrátí a rozveselí je!Nemluvě o tom, že bychom si mohli nějak polepšit." Tom se od srdce ďábelsky zasmál, neboť se mu tento plán zamlouval.
„Nepřijde mi to nijak krásné."
„Neříkej, že jsi ještě katolický kněží." Zahrál udiveného a obočí povytáhl vysoko nahoru.
„Ne, ale-"
„Ale někoho máš, a tak se jimi nechceš zabývat! Jasně, chápu! Tvé srdce bylo ukradeno někým jiným a tyto sličné dámy po tobě můžou už jenom koukat."
„Vždycky skáčeš lidem do řeči?" zajímal se Sherlock, neboť veselá nálada Toma mu přišla v tomhle bodu nezastavitelná.
„Většinou ano, pokud mám něco na jazyku." Odpověděl mu s úsměvem. „Takže," s tím se nenápadně dostal ke svému novému příteli blíže. „Jaká je tvá žena? Pěkná? Určitěs tebou musí držet krok, protože tvá inteligence a schopnost znát vše je šílenáa obyčejné ženě by zamotala hlavu hned po prvním dni."
Sherlock si vybavil Johnovu tvář, když se poprvé seznámili. Bylo to díky jejich společnému známému,kdy jeden s druhým sháněli levné bydlení a on je k sobě doporučil.V jeho tváři mohl vidět obdiv, úžas a jako jeden z mála po jeho dedukci řekl: ‚To bylo úžasné.' Ostatní se vylekali a radši si od něj drželi odstup. John ovšem ne. Ten byl jako jediný odlišný od nich a to Sherlocka překvapilo a shledal ho zajímavým.
„Přemýšlíš, jak svou ženu popsat?" z myšlení ho vytrhl Tomův hlas.
„Co? Ah, ne." Zatřepal s hlavou, aby se vrátil zpátky do reality. John mu už opravdu chyběl.„Nemám žádnou ženu." Odpověděl mu s chladným tónem hlasu, tak jak to vždycky dělával.
Tom se jen podivil,pokrčil rameny a povzdychl. „Zvláštní, ale čekal jsem to." Dostal ze sebe, když lehce kýval hlavou. „Žádná ženská by s tebou nevydržela." Zasmál se apoplácal Sherlocka po rameni. „Ale možná tě jednou nějaká okouzlí. Dávej si bacha na ženské zbraně!"
Ze vzpomínek na včerejšek strávený s novým známým Sherlocka vytrhl hlas vojáka, který ho pozdravil a chtěl po něm doklady. Když mu vše ukázal, vojín přikývl a vpustil ho do areálu,kde už bylo plno lidí. Ženy pobíhaly s papíry z budovy do budovy,muži z vojska střežili okolí a ostatní se snažili dělat svoji práci.
„Sherlocku!" náhle ho z pozorování okolí vyrušil další hlas. Tentokrát známý a veselý. Tak jako včera.
„Tome," vrátil mu oslovení, když spatřil černovlasého muže před sebou.
„Na něco jsem během včerejší noci přišel! A mám dojem, že by ti to mohlo pomoct s tím tvým strojem!" vypískl ze sebe nadšeně, neboť spatřil v Sherlockových očích jasnou radost.