Enigma

10. Kapitola

„Vražda a sebevražda na tomhle místě. Stále přemýšlím, jak tuto situaci objasním venkovnímu světu." Stál u okna a pozoroval veškeré dění za ním. Pak se otočil, aby si očima přeměřil muže sedícího na židli naproti němu. „I když to nerad říkám, jsem rád, že ty jsi vyvázl bez zranění."
„Než jsi mě sem poslal," hlas měl klidný jako vždy, myšlenky urovnanější než předtím ale i přesto vypadal, že se za chvíli zhroutí únavou. „Co všechno jsi udělal?"
Muž se nechápavě usmál a celým tělem se otočil ke svému bratrovi. „Mám dojem, že netuším, o čem mluvíš."
„Ale já mám dojem, že víš." Sherlock měl chuť svého bratra vzít za límec košile a praštit s ním o zeď. Určitě by díky tomu kápl božskou. Bohužel po nepříjemné situaci, které byl svědkem, nemohl udělat sebevětší rámus, protože by okamžitě přiběhli ozbrojení vojáci a chtěli by vědět, co se mezi nimi děje. „Nezamluvíš to. Teď v tobě a ve tvé mimice čtu jako v otevřené knize."
Mycroft si povzdychl a posadil se na křeslo naproti svého bratra. „Co jsi stačil všechno vydedukovat, drahý bratříčku?" zajímal se a nabídl mu doutník.
Sherlock ho přijal, ovšem bez jakéhokoliv vděku. „Jen díky tobě je John ve válce, že? Věděl jsi jako jeden z prvních, že Anglie se chystá na válku a věděl jsi, že Němci opět použijí Enigmu, ale netušil jsi k čemu, dokud nezačali ničit naše lodě. Nikdo z tvých mužů nebyl schopen Enigmu rozlousknout, přijít ji na kloub, a proto si povolal další, nejlepší kryptoanalytiky a profesory z celé Anglie. Ovšem, oni by také nedokázali rozluštit Enigmu za tak krátkou dobu, jak ty jsi potřeboval. A proto jsi povolal Johna do války, abych ti byl nápomocen já. Byla to skrytá výhružka, protože jsi o tom všem věděl, i když nevím jak. Věděl jsi, že pro Johna udělám vše, co bude v mých silách, jen abych ukončil tuhle válku a zachránil jeho život." Sherlock cítil, jak v něm vře vztek, který by si strašně rád vylil na svém bratrovi.
Mycroft se jen usmál a přiložil si doutník k ústům. „Ano, je to pravda." Přiznal. „Kdybych ho totiž neposlal do války, nikdy bys s námi nezačal spolupracovat." Přikyvoval hlavou a v myšlenkách si přehrával minulost. „Taky vím, že jste spolu chtěli odejít z této země, ale to jsem při válce nemohl dopustit. Bylo to jediné řešení, které se mi nabízelo. Pak vás ovšem ještě udat z nemravných činností, ale to bych pak nemohl použít tvůj geniální mozek. Musím tě mít pod kontrolou."
Sherlock se usmál a potáhl si z doutníku. „Nejraději bych tě teď viděl ležet mrtvého namísto Toma." Zavrčel a probodl svého bratra nenávistným pohledem. „Pokud chceš, abych přístroj sestavil a dokončil, odvolej Johna z lodi. Okamžitě."

***

Pár dní na to si Sherlock promnul oči, když strávil zase celé hodiny u svého přístroje. Byl už jen krůček od sestavení. Ještě pár hodin a mohlo by to být hotovo.
Od té doby, kdy skončil v Mycroftově kanceláři, s ním bratr neprohodil ani slovo. Sherlock přemýšlel nad tím, jestli to jeho bratra mrzí nebo ho štve, že na celý jeho zpropadený nápad přišel. Každopádně mu ale bylo líto toho, že na to nepřišel dřív. Sám. Aniž by mu Tom před smrtí něco naznačil.
„Jak se daří tvému stroji?" ozval se hlas za ním, pravděpodobně osoby stojící u dveří. Když se Sherlock otočil, jen si utvrdil, že odhad na vzdálenost měl tak stejně správný jako přiřazení hlasu k dotyčné osobě. „Nedělej netykavku a odpověz mi."
„Co kdybys mě nechal o samotě?" zavrčel a znovu se zpátky otočil ke svému stroji. Možná, když na něm začne pracovat a nebude mu odpovídat, jednoduše odejde.
To by ale musel být kdokoliv jiný, jen ne Moriarty. „Já myslel, že když se přátelsky zeptám, tak mi i odpovíš." S hraným uraženým tónem vydechl kouř z cigarety. „Každopádně, přišel jsem ti říct něco jiného, než se ptát na přístroj, který snad nikdy nerozjedeš." S tím k Sherlockovi přišel blíže, i když cítil tu nenávist okolo něj. Nic si z toho ovšem nedělal a naprosto ho ignoroval. „Našel jsem tohle na stole tvého bratra. A taky nebudu nic zatajovat, ale před pár dny jsem poslouchal Váš rozhovor za dveřmi." Promluvil, jakoby se nic nestalo, ale v tu chvíli Sherlock zacítil nástup mírné paniky a studeného potu. Ovšem, vše se snažil hned skrýt. „Nedělej hloupého." Moriarty přetočil očima, ovšem Sherlockův chvilkový vyděšený výraz ho pobavil.
„Co všechno jsi slyšel?" zajímal se a přitom k němu neobracel oči.
„Dost na to, abych pochopil, jak ti záleží na Johnovi." S tím svému rivalovi přistrčil papír, o kterém předtím mluvil. „A mám dojem, že tohle by ti tvůj bratr jen tak neukázal."
Sherlock se k němu otočil, ale oči zabořil do kusu papíru v dopisní obálce. Položil součástky na látku pod sebou a převzal si papír od něj. Když ho otevřel a četl, zarazila ho jediná věc.

John Watson byl ztracen v boji.

Sherlock už nebral ohled na ostatní jména napsaná pod ním. Neviděl vepsanou omluvu na papíře. Celý jeho život pohltila černá depresivní tma, která nyní zahalila i realitu. Ta stejná tma, která ho užírala po celý život, dokud nepřišel on. Jeho světlo, jak mu s oblibou říkával s úsměvem na tváři.
Jak to mohlo být možné? Přeci Mycroft ještě před ním psal dopis o zproštění Johna z této bitvy. Tak jak to, že držel v ruce tenhle dopis, který mu jasně říkal, že byl jeho milovaný John ztracen?
„Mám dojem, že by sis to s bratrem měl vyříkat." Popichoval Moriarty, zatímco si užíval pohled na svého zničeného rivala. Teď už pro něj nebude žádný problém.

***

„Mycrofte!" i když se ho vojáci snažili zastavit, Sherlock se nedal. Rozrazil dveře kanceláře svého bratra, kde ho spatřil mezi papíry. Přešel až k němu a nenechával se zmást zmateným výrazem. Tentokrát ho už vážně vzal za límec košile a přitáhl si o i přes stůl blíže. „Co to má znamenat?!" třásl s ním. Kdyby mohl, přirazil by mi ten dopis mezi oči, aby si ho jasně prohlédl.
„Jak ses k tomu dostal?!" záchranou pro něj byli až příchozí vojáci, kteří od sebe dva bratry násilím oddělili. Zatímco Mycroft popadal dech, Sherlock se v pevném sevření vojáků snažil uklidnit. „Proč jsi mi to neukázal?! Proč jsi mi něco neřekl?!" řval a snažil se, aby se mu před ostatními nespustily slzy z očí.
„Ukažte mi ten dopis." Poručil jednomu z vojáků, protože i přes to, že jeho bratra teď drželi silní muži, cítil k němu respekt a neopovážil se k němu přiblížit. Voják naštěstí poslechl a dopis mu předal do rukou. Když se na něj pořádně podíval, položil jej na stůl a sklopil hlavu. „Bohužel, teď se to taky dozvídám."
„Měl jsi požádat o jeho zproštění ze služby! Tohle nemělo přijít!" nehorázně mu vyčítal každý čin, který spáchal proti nim. „Neposlal jsi to, že?! Vykašlal ses na to, protože sis naivně myslel, že se mu nic nestane!"
Mycroft věděl, že teď se jeho bratr jen tak neuklidní. Nejradši by ho hodil do vroucího kotle a předhodil mu všechny špatné věci, které jim kdy udělal. „Pusťte ho." Poručil vojákům a gestem ruky je všechny poslal pryč z místnosti. Když odešel i poslední, Mycroft se unaveně posadil do křesla. „Je mi to líto."
„Na to jsi měl myslet, než si to všechno zničil!" hlas měl rázný, avšak zlomený. On byl z té zprávy zlomený a sám se divil, že ještě dokázal stát na nohách. Pravděpodobně ho živila ta nenávist vůči bratrovi. Nebýt jeho, nikdy se tohle nestane!
„Pokusím se spojit s místním generálem a zjistit, co se stalo. Možná je ještě-"
„Žádné možná, Mycrofte." Vydechl a ruce stínal v pěst. „Dokončím ten zatracený stroj jen kvůli Johnovi. Přál by si, aby Anglie, její lid a my, netrpěli. A jestli mi ještě jednou zalžeš, opravdu si tě už podám, i kdybych měl být za to stíhán."
„Sherlocku, já ti-"
„Nech toho." Zamračil se. „Oba dva víme, že jsi to byl vždy ty, kdo lhal.