Enigma

2. Kapitola

Obě noci nezahmouřil oka tak stejně jako John. Oba dva se obávali následujícího dne, kdy se od sebe budou muset oddělit a John bude každodenně vystavován smrti.
Sherlock ho při té myšlence objal ještě pevněji. Ať už snažili dělat cokoliv, myslet na něco jiného, pokaždé se jejich myšlenky stočili zpátky k tomu osudnému dopisu.
„Doufám, že ta válka skončí rychle." Zašeptal John, aby prolomil ticho. Hlavu měl položenou na Sherlockově hrudi a poslouchal tlukot jeho srdce. „Budeš mi chybět."
„Ty mě taky." Odpověděl mu bez chvíle zaváhání a rukou, kterou ho objímal, mu přejel přes záda. „Musíme zůstat v kontaktu. Potřebuju vědět, že budeš v bezpečí. Možná jsem si mohl promluvit se svým bratrem-"
„Sherlocku," oslovil ho John a přitom se posadil, aby se mu mohl podívat do očí. „Víš, že by tvůj bratr nic nesvedl. I když pracuje pro vojenskou službu, povinnost je povinnost. Navíc, bylo by divné, kdybys ho požádal o mé osvobození. Mohl bys mu jen potvrdit podezření, které už má teď."
„Hm." Sherlock přikývl hlavou. Neustále se snažil tenhle problém nějak vyřešit, ale všechno mu před cíl kladlo překážky, které nešly nijak překonat.
John viděl, jak je jeho přítel zoufalý a neustále nad tím přemýšlí, a tak se k němu naklonil, aby ho políbil a na chvíli odtáhl od těch myšlenek. „Prosím, zahrej mi na housle."
Sherlock se v tu chvíli pousmál. Rukou vzal jeho bradu a přitáhl si ho blíže, aby mu polibek mohl oplatit. Tolik si je teď vychutnával, neboť věděl, že jsou to jedny z posledních. „Tak dobře."

***

Modlil se do poslední chvíle, aby se tenhle okamžik nestal skutečností.
Nyní ale John stál před ním, zapínal si kabát a poblíž sebe měl kufr se svými důležitými věcmi. Sherlock ho jen pozoroval, neschopen cokoliv říct. Když se na něho John podíval, po zádech mu naběhla husí kůže. Co když ho takhle vidí naposled? Válka dokáže lidi změnit jak psychicky, tak i fyzicky.
„Je čas se rozloučit." Zašeptal John, dívajíc se do světlých očí. Postoj měl vzpřímený, tvář klidnou. Se svým údělem se smířil více, než Sherlock, který si to neustále nechtěl připustit.
„Budeš na sebe dávat pozor." Vydal ze sebe nevinný rozkaz, když si Johna přitáhl blíže ke svému tělu. Zaklonil mu hlavu a společně si vyměnily pár polibků, o kterých snili, aby nikdy neskončili.
„Vrátím se ti." S těmi slovy se budoucí voják odtáhl a pohladil svého milého po tváři. „Budu ti psát, kdykoliv to bude možné."
„S tím počítám."nejraději by ho vyprovodil ven na ulici, k tomu zatracenému autu, který mu ho odveze. Ale zákon byl jasný a on musel zůstat tady v domě, za dveřmi, aby se nic neprozradilo. „Miluji tě."
„Já tebe taky." S posledním pohledem a s posledními slovy se rozloučili, John za sebou zavřel dveře a nechal v bytě Sherlocka o samotě.
Ten se o pár vteřin později přesunul k oknu, aby měl Johna ještě naposledy na očích. Když ho spatřil na ulici, jak kráčí k vojenskému autu a seznamuje se s ostatními, na chvíli v něm zavládl klid. Avšak jakmile auto nastartovalo a John zmizel uvnitř, opět ho ovládl strach a samota.
Sherlock Holmes se ještě chvíli díval z okna. Očima sice pozoroval rušnou ulici, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. Neustále přemýšlel, jak by Johnovi mohl být nablízku. Jak by mu mohl pomoct. Žádný nápad ale nepřicházel.

***

O pár dní později se Sherlock vracel z univerzity, opět zahleděný v myšlenkách na Johna. Jak se asi měl? Byl v pořádku? Jak to v přímém boji vůbec vypadalo?
Ano, bylo to pro něj už dost dlouho a stále nedostal žádný dopis. Bylo to tak vážné?
Když otevřel domovní dveře, zahlédl na stolku hromadu dopisů. Ani se neptal své domácí a okamžitě si je prohlédl, přitom se potom zastavil jen u jediného.
Adresát: Sherlock Holmes
Ten rukopis poznával. Opravdu to byl dopis od Johna!
Okamžitě vyběhl nahoru po schodech, zprudka za sebou zavřel dveře a hledal nožík na otevření obálky. Jakmile ho měl v ruce, na nic nečekal, rozřízl obálku a vytáhl z ní ušmudlaný dopisní papír.

Sherlocku, příteli,

boje na jižní straně nejsou tak hrozné, jak by jeden předpokládal. Upřímně, je tu docela klid, za což jsem rád. Jako armádní lékař přijmu denně minimálně dvacet chlapců, většinou jen s lehkým poraněním. Válka tady nevypukla ještě tak moc jako na jiných frontách.
S každým východem slunce si přeju, aby se rozezvonily zvony a ohlásily nám konec války. Tak moc mi chybí domov. Teplo a bezpečí rodinného krbu. Tady nikdy nevíš, jestli se následující den probudíš nebo ne. Ale i přes všechnu tu deprimovanost, smutek a přítomnost smrti věřím, že konec války nastane brzo a budeme moct oprášit naše pevné přátelství.

S pozdravem
John Watson

I když byl ten dopis tak krátký a plný hesel, které chápal jen on a John, shrnul si ho k sobě na hruď, aby si představil, že takhle objímá toho na druhé straně. Jak moc by si přál mu odpovědět, letět za ním a být znovu s ním.
To bylo ale nesplnitelné přání a Sherlock to věděl moc dobře. Pro teď alespoň věděl, že John není v přímé konfrontaci s válkou. Nehrozilo mu tak velké nebezpečí, které číhalo na jiných frontách. A s tímto poklidným pocitem usnul na svém oblíbeném křesle, ve kterém vždy seděl naproti Johnovi.