Enigma

8. Kapitola

I když byl celkem nešikovný a rozjařený, Victor se opravdu snažil Sherlockovi pomoc, jak jen mohl. Dělal vše, co mu řekl a snažil se přitom nezmrzačit, ale nářadí povalující se všude po zemi mu do karet moc nenahrávalo.
Sherlock odstoupil dál od stroje a důkladně si ho změřil pohledem. V porovnání s časem, který nad ním strávil, to vypadalo dobře.
„Nechci být nezdvořilý, ale není čas už jít domů?" Victor byl za celý ten den unavený. Neustále pobíhal po místnosti sem tam, hledal různé nářadí a snažil se něco nového se přiučit.
„Jestli se cítíš unaven, tak běž. Jako chodící mrtvola mi moc nepomůžeš."
„Vy nejste unavený?"
„Ani v nejmenším." Sherlock byl ochoten dohnat všechen ten ztracený čas, který proležel v posteli, i kdyby to mělo znamenat nespat tři dny.
Victor si nad energií Sherlocka Holmese jen s úsměvem povzdychnul. Nikdy ještě neviděl pracovitějšího člověka, než jeho. „Šťastný člověk ten, kdo je Váš kamarád."

***

Dny a týdny ubíhaly a stroj Sherlocka Holmese stále ještě nebyl v provozu. A i když jej vedení napomínalo a připomínali mu, kolik lidí denně umře, kvůli nerozluštěným nacistickým kódům, jeho to nijak nevyvádělo z míry.
„Sherlocku!" zvolal jednoho dne Victor, když došel do stodoly, kde Sherlock byl skoro celé dny a noci. Jen zázrakem se někdy stalo, že i on byl už tak vyčerpaný a odešel domů se trochu prospat, aby následující den mohl zase pracovat na svém stroji.
„Hm?" oslovený se ani nenamáhal zvednout hlavu.
„Tvůj bratr s tebou chce mluvit."
To Sherlocka ani za mák nepřekvapovalo. Vedení mu neustále předhazovalo, jak Anglie strádá a zásoby pomalu mizí. Jak americké konvoje s jídlem, zbraněmi a novými vojáky jsou neustále napadány německými jednotkami. „Co potřebuje?" zeptal se a dál se snažil připevnit jednu část stroje k druhé.
„To nevím, ale nevypadal zrovna dvakrát nadšeně."
„To nevypadá nikdy, Victore." S úšklebkem vstal a došel ke svému spolupracovníkovi. „Zkus připevnit ty dva kusy k sobě. Kdyby se ti to podařilo, na stole máš další plány, které ti pomůžou pokračovat dál." S posledním úkolem nakonec odešel ze stodoly a namířil si to k budově, kde jeho bratr pobýval, když tenhle areál navštívil. Samotného ho zajímalo, co po něm bude chtít.
„Mycrofte?" oslovil bratra ne příliš veselým hlasem, jakmile vstoupil do jeho kanceláře.
„Sherlocku," odložil pera a pohled stočil ke svému bratru. „Musíme si promluvit."
„Jestli jde o ten stroj, tak za chvíli-"
„Ne, o tvůj bláhový stroj vůbec nejde." Tyhle slova Sherlocka zarazila a ihned i vyděsila. Pokud nešlo o jeho stroj, mohlo by jít...?„Jeden z tvých kolegů je neutrální špión."
Po vyslovení téhle věty Sherlockovi spadl kámen ze srdce. Chvíli si myslel, že by opravdu tahle situace mohla nastat. Co by potom dělal? „A co já s tím mám dělat?" zajímal se svým obvyklým drzým tónem a zkřížil si ruce na hrudi.
Mycroft se nuceně usmál. „Oba víme, bratříčku, že patříš mezi nejlepší detektivy v celé Anglii, takže by ti nemělo dělat problém, toho špióna, vystopovat během dne, maximálně dvou."
„Dej mi důvod, proč bych to měl dělat já a ne někdo z tvých lidí. Rád bych totiž pracoval na svém stroji."
„Oh ano, tvůj snový stroj, o kterém ani nevíme, že pojede. Nicméně, ten špión sběhne na jakoukoliv stranu, která mu zaplatí. Myslíš si, že Němcům by se líbilo, kdyby zjistili, že pracujeme na něčem, co by porazilo jejich Enigmu? Že by nezměnily svou taktiku a kódy, aby nás znovu drželi v šachu? Ano, sice na takové věci mám své lidi, ale jestli je špión někde tady, tak proč bych jim měl věřit?"
„To radši věříš mě?" podivil se Sherlock s pozvednutým obočím.
„Nic jiného mi nezbývá." Mycroft pokrčil rameny a pohodlně se opřel do kancelářské židle. „Mimoto, jsem si jistý, že bys to rád udělal pro Johna." Nadhodil, a když spatřil bratrův výraz, věděl, že ho dostal přesně tam, kam chtěl.
„Máš o něm nějaké informace?" Nejenže mu John už dlouhou dobu neposlal žádný dopis a někdy se o něj obával, ale jeho bratr věděl o každém vojákovi v této válce. Polohu, zdraví, spolubojovníky,...
„K tvému neštěstí byl přidělen, společně se svou četou, na konvoj, který má doprovázet americké zásoby." Sherlockovo srdce se zastavilo a dech se mu úplně ztratil. Každý konvoj čekala zkáza v podobě německých nepřátel. Jejich pozice byla utajená a nikdo, krom nacistů, nevěděl, kde se ukrývají. Tyto informace létaly vzduchem, ovšem zašifrované, a bylo právě na Sherlockovi a ostatních, aby tyto informace odhalily. „Ale naštěstí, tenhle konvoj ještě nevyrazil do terénu. Je ale pravděpodobné, že do konce týdne vypluje."
„Nemůžeš to nějak zastavit?!" při myšlence, jak se konvoj potápí, ho málem trefil infarkt. V představách viděl mrtvého Johna, hluboko v moři. Viděl, jak nikdy nebude mít šanci se rozloučit a říct mu, že ho to vše mrzí, že spolu měli utéct z téhle země už dříve. Třeba do Dánska, o kterém John snil už tak dlouho. Nejenže homosexualita v zemi byla nedávno dekriminalizována, ale tak spolu mohli šťastně žít a podle toho, jak často o té zemi John básnil, musela být opravdu krásná.
„Bohužel. Kdybych to rozkázal jednomu konvoji, myslíš, že by se na mě nezhroutila vlna kritiky a toho, že ostatní konvoje taky nechtějí vyplout? Všichni vědí, že jdou vstříc smrti."
„A co nějaké poškození, aby nevyplul?!" snažil se přijít na cokoliv, co by mohlo jeho příteli zachránit život. Bylo to tu zase. Znovu musel vyjednávat o život Johna se svým bratrem. A co měl nyní dělat dříve? Kdyby nyní začal pátrat po špiónovi, realizace stroje by se sekla a Johnův život by byl ještě více ohrožen, protože by jej Sherlock neměl jak zachránit. Kdyby ovšem začal dělat na stroji, bylo možné, že by se špión dostal až k němu a jeho celá práce by přišla vniveč.
A najednou ho to trklo. „Jak dlouho se ví o tom špiónovi?" jestli jeho prvotní neověřená myšlenka byla správná, nechal přístroj napospas špiónovi.
„Necelý týden." Mycroft si z toho těžkou hlavu nedělal, ovšem Sherlockovi bylo ze sebe samého hůř a hůř. Proč mu osud začal házet klacky pod nohy zrovna v tuhle hroznou chvíli?
„Najdu ho."
„Ale, opravdu?" starší bratr se sám podivil, ale věděl, že Sherlock si od něj bude něco žádat. „Co po mě tedy chceš, bratříčku?"
„Dostaň z vězení Toma Elesowa, jestli chceš zachránit Anglii."

***

Přemýšlel, co všechno se mohlo Victorovi podařit zjistit. Nemohl vědět, jak by přístroj mohl fungovat, s tím ho Sherlock naštěstí vůbec neseznámil, a také to nebylo napsané ani v plánech. Ale i tak mohl vědět dost na to, aby nacisty varoval.
Ale byl to opravdu on? Tupá ukňučená duše, za kterou se mohlo schovávat cokoliv, co nikdy před Sherlockem nedal najevo? Mohl být tak dobrý herec?
Potáhl si z cigarety a unavenýma očima sledoval dopadající déšť. Všechno se to pomalu na něj sypalo ze všech stran a on sám nevěděl, jak dlouho to bude moct sám udržet. A to deštivé podzimní počasí mu moc nadšení nepřidávalo.
John mu strašně chyběl. Od té doby, co jej poznal, mu byl neuvěřitelnou oporou. Všechno mu mohl říct narovinu, a pokud zrovna nebyl hlupák, mohl v něm hledat utěšení a pochopení. Mohl se mu svěřit, mohl si u něj vylít pocity od nenávisti až po zoufalství z hloupé lidské společnosti. Byl mu přítelem při zločinech, které spolu vyšetřovali.
A teď tu neměl nikoho, komu by mohl složit hlavu na rameno a říct mu: „Jsem z toho všeho unavený."
Každý den na něho myslel. Přemýšlel, jestli je v pořádku a jestli taky uvažuje nad ním. Chyběl mu vůbec Sherlock?
„Sherlocku!" z přemýšlení ho vytáhl známý hlas. Jeden z mála, který v tomhle areálu tak rád slyšel.
„Tome!" kdyby se před pár dny neodehrálo to špatné, možná by se i přátelsky objali. Teď však muselo stačit pevné podání ruky. „Jsem opravdu rád, že tě pustili."
„No, tvůj bratr má očividně práva všude." Na to hned ale muž sklopil hlavu dolů. „Ale podle všeho, až skončíme na tvém stroji, půjdu zase zpátky. Stále jsem obviněn z nemravných činů a z toho, že jsem tě chtěl otrávit. Také mě nařkli z toho, že bych mohl být špiónem."
Sherlock se cítil vinen za to, jak Tomovi zničil život. Nejenže ho teď pravděpodobně vyhodí z práce, ale také bude muset jít před soud, kde se rozhodne o jeho budoucnosti. Proto ho pevně chytil za ramena a podíval se mu do očí. „Až tahle válka skončí, slibuji, že tvé jméno očistím."
„Ty si opravdu nemyslíš, že bych tě chtěl otrávit?"
„Někdo s tvým charakterem by mě aspoň otrávil pořádně." Nadhodil s úsměvem, čímž se snažil odlehčit tuhle situaci. „A teď pojď, budu potřebovat tvou pomoc."