Enigma

7. Kapitola

„Ale, podívejme, kdo se uráčil přijít! Náš velký Sherlock Holmes!" zvolal Moriarty sedící v křesle, když muž vcházel do společné místnosti, kde všichni pracovali.
„Sherlocku, kde jste byl? Stroj není ještě ani sestaven a už nám tady chybíte!" panikařil jeden z méně podstatných mužů známý jako Peter.
„Tom Vám nic neřekl?" tolik nezodpovězených otázek, co se mu honilo hlavou, ale jen na ty nejbizarnější si u těchto lidí mohl najít odpověď.
„Tom? Ten se tu neukázal stejně dlouho, jako ty!"
„Kde vlastně zase je?"
Sherlocka tyto otázky překvapovaly. Oni nevěděli, že byl zatčen? Předpokládal, že tohle místo bude tak rychle informované, že než dorazí, bude to vědět celý pracovní areál. Očividně se spletl. Také ho zaráželo to, že Toma po celou dobu, kdy i on byl pryč, nikdo tady neviděl. Kde celou dobu byl, když měl být tady a dohlížet na sestavení stroje?
„Sherlock by to měl vědět, přeci jen, odcházeli naposledy spolu." Vypískl Moriarty a v obličeji hrál překvapeného, jakoby se tuto informaci právě dozvěděl.
Holmes jen skousnul rty a přemýšlel, jak se z téhle zapeklité situace dostat. Všichni v místnosti měli Toma radši než jeho osobu, to věděl už dávno. Jak by ale reagovali, kdyby jim řekl pravdu? Že se ho Tom údajně chtěl zbavit a otrávit ho? Určitě by mu to nikdo nevěřil, ale svým mlčením jen potvrzoval, že něco ví.
„Zadržela ho policie." Vyřkl necelou pravdu. Pokud nebude muset, zbytek jim nepoví. Možná se to později dozví sami.
„Takže Vás načapali spolu? A jen kvůli tomu, že ty jsi velký Sherlock Holmes, tak ti prokázali nevinnost?" ušklíbl se Moriarty.
„Cože?!"
„No ano, všichni jsme viděli, jaký vztah máte mezi sebou. Hlavně ten večer v hospodě." Ostatní muži jen souhlasně přikývli hlavou a Sherlock nemohl uvěřit svým očím. Opravdu si i oni mysleli, že spolu něco mají? Ale jak? Co se ten večer mohlo stát tak nezvratného, aby tomu věřili?
Jediný, kdo mu mohl pravdivě odpovědět, aniž by se na něj díval jako na cvoka nebo lháře, byl Tom. Ale mohl mu snad věřit? Neomluvil ho v práci, celé dny se tady neukázal a ke všemu ho chtěl otrávit.
Všechno se stáčelo do černé díry, ze které Sherlock neviděl žádný únik. A až se to dozví vedení nebo kdokoliv od policie, skončí jeho plán. Stroj nikdy nebude sestaven, aby plně fungoval, a on nikdy neukončí tuhle válku.
A John se možná už nikdy nevrátí domů.

***

Celý den strávil sám. Nijak výrazně mu to nevadilo, ale za poslední dny si zvykl na komunikaci s Tomem. Chyběla mu jeho přítomnost, kdy se snažil přijít na cokoliv, co by jejich stroj vylepšilo. Také mu chyběl někdo, kdo by mu byl ochotný pomáhat a třeba jen podávat různé součástky.
Ostatní jeho kolegové na něj zanevřeli a bylo jen otázkou času, kdy se tu hnusnou lež dozví i vedení a on bude zatčen. Stal se vyvrhelem stejně jako před lety, než přišel John, který mu ukázal cestu zpátky do radostného života.
Nyní ale tady pro něj nemohl být.
„Sherlocku?" z přemýšlení ho vyrušil slabý hlas patřící nejmladšímu členu jejich skupiny, která měla vyřešit problém s Enigmou. Vstoupil do budovy staré stodoly, která prozatím sloužila jako místnost pro stroj, ale jelikož se oslovený nijak nenamáhal s ním navázat kontakt nebo ho pozvat dál, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Myslím, že jste tam zapomněl jeden plán."
„Díky, můžeš ho položit na stůl." Nesnažil se znít nějak mile, prostě ho hrubě odbil.
„Já-" snažil se ze sebe vydolovat nějaké slova, ale když spatřil ten nebezpečný výraz Sherlocka Holmese, když ho rušil při práci, slova se z něho strachy vydrala sama. „Já vám chci pomoct s tím strojem!" vyhrkl vyděšeně, div se neschoval za dveře stodoly.
„Opravdu? Co tak najednou?" s nezájmem se otočil zpátky k seřizování šroubků.
„Mám na frontě bratra." Odpověděl mladík bojácně. „Je to můj jediný rodinný příbuzný, kterého mi válka ještě nevzala a díky Vašemu stroji, pane Sherlocku Holmesi, bychom mohli tu válku ukončit rychleji a třeba dostat bratra do bezpečí."
Sherlockovi se nelíbilo, jak se mu ten mladý kluk pokoušel vlézt až do zadních partií jeho těla, jen aby si u něho vyčistil jméno, ale naprosto ho chápal v bodě, kdy zmínil svého bratra. On měl stejný cíl. Ukončit válku a dostat Johna zpátky do bezpečí. To samé chtěl i on pro svého bratra. „Tak proč jsi pro to neudělal něco dříve?" narážel tím na cokoliv, kdy se do něho ostatní kolegové pustili. Na všechny situace, kdy mu vyvraceli, že takový stroj je nemožný. Kdy mu říkali, že je zrůda nebo šílenec a ten kluk jim jen tiše přikyvoval. Možná se bál o svou osobu, ale to Sherlock nebral v potaz. Sám byl takový, že pokud se s někým hádal o pravdu, byl schopný mu vjet až do vlasů.
„Víte, když jste tak mladý, nikdo Vás nikdy neposlouchá, protože nemáte dostatek zkušeností." Vydechl a posadil se na nejbližší dřevěnou židli, která vypadala, že se při větší zátěži zhroutí. „Ať už jsem ukázal jakýkoliv návrh, ti další se mi vysmáli a pogratulovali mi k dětské omalovánce. Za Vámi jsem se bál jít, protože..."
„Protože ti něco takového řeklo okolí."
„Ano." Přiznal smutnou pravdu a jako ztrestané zvíře svěsil hlavu nad svým chováním. „Ale ten večer, kdy jsme seděli v té hospodě, jsem poznal, že jste naprosto normální chlap. Sice mnohem inteligentnější a méně společenský, ale každý je jiný. I já jsem jiný, jen..." zase si povzdychl a hlavu schoval skoro do dlaní. „Bojím se cokoliv říct okolí. To, kdo doopravdy jsem a koho mám rád. Vy víte, co prožívám za muka, že ano?"
Sherlock si náhle uvědomil, o čem ten mladý muž mluví. Stejně jako on nezapadal do společnosti a pravděpodobně byl „jiný". Nyní si připadal jako jeho psychiatr, kterému se může svěřit, aniž by cokoliv vyzradil. Proč se mu vlastně svěřoval? Cítil v něm nějakou oporu nebo pocit bezpečí, i když ho vůbec neznal? Stočil proto zrak k tomu mladíkovi a zahraným tázavým pohledem ho přiměl pokračovat dál.
„Mohu Vám věřit?"
„Vypadám na ten typ člověka, co by všem rád řekl tvé tajemství?"
„Záleží mi na jednom muži, k mému neštěstí je také tam venku, ve válce." Do očí se mu draly slzy, očividně svůj problém už delší dobu potřeboval někomu sdělit. „J-Já ani nevím, proč Vám to říkám, mohl byste mě nahlásit, mohlo by mě to stát život." Vzlykal a hlavu složil do dlaní, aby svůj psychický stav alespoň trochu zakryl.
„Ale ne," jediné, co nikdy neuměl, bylo utěšovat lidi v podobných chvílích. Normálně by jim hodil krabici s kapesníky, ale ten muž měl tak závažný problém, že ho opravdu musel jen uklidnit nebo odvést téma. „Co Vás přimělo mi vůbec věřit?" zajímal se, když k němu přišel a nabídl mu čistý látkový kapesník. Měl štěstí, že ho dnes ještě nepoužil.
„J-Já nevím." Pokrčil rameny a kapesník přijal. „Možná to, že jste stejný."
„V čem si myslíte, že jsem stejný?" nechtěl mu odhalovat pravdu, nevěřil mu stejně tak jako ostatním. Jediný, komu nyní z těchto lidí mohl věřit, seděl za mřížemi a ta víra se postupně trhala.
„Nejste?" uslzené oči zvedl k muži stojícím naproti němu. „Když to o Vás pan Moriarty říkal, byla to-"
„Moriarty napoví hodně lží." Procedil mezi zuby, když zaslechl to jméno. „Jsou to jen špinavé pomluvy, s Tomem jsme jen přátelé."
„Tak proč je za mřížemi?"
„Kvůli hlouposti, kterou podle mě neudělal." Nehodlal mu říct pravdu, i když mu muž jasně poukázal na jeho největší životní problém. Ale proč? Zatvrdil se snad, že už nikomu nebude říkat celou pravdu? Že by ho to jen dovedlo do potíží? Ale kdyby mu to řekl, nic se vlastně nestane. Neřekl by nic závratného, co by mohl použít proti němu.
„O jakou hloupost jde?" byl zvědavý, minimálně díky tomu už nebrečel jako malý kluk, který si rozbil koleno. „Nikomu nic neřeknu, sám víte mé tajemství."
I když mu něco hluboko uvnitř říkalo, aby se přiznal, nakonec jen zavrtěl hlavou. Mysl mu to nedovolovala říct ani za nic. „Možná se to dozvíte časem. Za chvíli se to určitě rozkřikne."
„Tak to bych rád znal spíše pravdu, než drby."
Sherlock si jen povzdychl. „Chtěl mě otrávit, stačí to jako pravda?"
A muž jenom šokovaně přikývl. „Ale, proč by to dělal? Byl snad špión z nepřátelské strany? To je hloupost!" vypadal, jakoby chtěl najednou chrlit mnoho otázek a odpovědí, neboť Tom vážně nevypadal, že by měl sloužit u německé strany nebo špehovat pro Rusy. „Ale moment! Však vy jste slavný detektiv, tohle by pro Vás měla být hračka, ne?"
„Nemám čas." S tím poukázal na rozdělaný stroj, který nebyl hotov ani z půlky a kdo ví, kdy bude správně fungovat. „Sám se nedodělá. Dokázal bych sice pracovat bez spánku, na to jsem zvyklý, ale to bych pak brzdil tento stroj a konec války."
Mladý muž se znovu poraženě usadil na židli. „Ale bez Toma to taky půjde pomaleji." A náhle vstal, plný energie. „Rád Vám pomůžu! Rád napravím své chování vůči Vám! Jestli budete potřebovat pomocnou ruku, jsem tady! Můžu doručovat Vaše oznámení a stopy pro policii nebo cokoliv, co bude potřeba!"
„Ne." Sherlock jen zavrtěl hlavou. Nechtěl si k tělu pouštět někoho dalšího, komu by mohl uškodit nebo kdo by mohl uškodit jemu. „Mám dojem, že máte dost práce. A taky si myslím, že není jisté, že tahle mašina bude fungovat."
„Prosím, nechte mě to aspoň zkusit! Já vím, svým chováním jsem otravný, ale podle mě, je tohle zázrak, i když si to ostatní nemyslí! Pomocné ruce se vždy hodí!"
Jestli tahle konverzace bude pokračovat dál, Sherlock se ho jen tak nezbaví. „Jen pro dnešek. Pokud uspěješ, budeš moc pomáhat i nadále. A jaké je tvoje jméno?" zeptal se zcela ze slušnosti, neboť první den si myslel, že nebude potřebovat znát i jména ostatních, a tak je vypustil do větru.
„Victor, Victor Trevor."