Nastala válka. Všichni muži museli na vojnu. Hachiro Cho se to dozvěděl zrovna, když měl osmnácté narozeniny. Místo založení rodiny se svojí snoubenkou Anne musel odejít na vojnu. Sám ji požádal, aby nechali vztah být, protože stejně umře. Jednou na...
Usnul jsem. Zdál se mi divnej sen. Ležel jsem v posteli. Všude byla tma. Najednou se tam objevil ten kluk. No, usmíval se na mě, ale potom se z něho stal oběšenec. To mě docela vylekalo, ale ještě jsem to přežil. Potom tam přiběhla Anne s naším dítětem v náručí. Ano, když jsem odcházel, tak byla těhotná. Usmíval jsem se na ní, ale ona, jako by mě neviděla. Najednou byla i s dítětem na zemi a okolo se blýskala rudá tekutina. Rychle jsem sebou cukl a dostal se do reality. Seděl přede mnou. Spal. Hlavu měl opřenou o ruku a vedle něho ležel nový šálek čaje. Sedl jsem si. To suštění ho probudilo. "Ahoj.. Hachiro. Umm. Jak ses vyspal?", měl obří pytle pod očima. "Docela dobře, až na noční můru, ale ty nevypadáš moc odpočatě. Proč si nelehneš?" "Mám moc práce. Ten šálek je pro tebe.", zase s tím úsměvem mi podával hrnek. "Děkuju." "Je ti líp?" "Jo, docela jo." "Hm. Tohle tě bude asi zajímat.", ukázal mi mapu. "Tady, tohle městečko.. Před chvilkou vybombardovali úplně cizí bojovníci. Nejspíš chtějí proti vám vyhlásit válku i jiní.", zděsil jsem se. "To, to je m-moje vesnice. Tam je Anne a dítě a a...", vyděšeně se na mě díval, protože jsem začal brečet. "A jsou mrtví!", výpísknul jsem a zabořil hlavu do rukou. Ucítil jsem jeho ruku na mých zádech a následně obě ruce okolo mého pasu. "To bude dobrý.", snažil se mě utěšit, což se mu i naštěstí podařilo. Otřel mi slzy a usmál se. "Neplač.", řekl a odešel pryč ze dveří. "Běžím!!", slyšel jsem jak zase běží po baráku. Už se chci uzdravit, abych mu mohl alespoň trochu pomoct. Určitě si myslíte, že to je v pohodě, jsou tam i sluhové a tak, ale ne. Oni tam jsou, ale zřizují jiné věci, jako je třeba úklid, vaření atd. On zajišťuje válku, rodiče, smlouvy, různé papíry... a mě. Chudák. Zase se tady rozvaluje na židli. "Proč za mnou pořád chodíš, když máš tolik práce? Beze mě by ses mohl alespoň vyspat. Raději si mě tam měl nechat. Bylo by to pro tebe lepší...", prstem mi sáhl na rty a zavřel oči. "Plácáš píčoviny.", usmál se. Taro Jissoji.... taky se to k němu hodí. "Pořád přemýšlíš, řekneš mi o čem?", zeptal se mě a hlavu si opřel o postel. Vypadal jako koťátko. Usmál jsem se. Rozzářil se mu úsměv. "Ty ses usmál!", křikl a začal mě tahat za tváře. Zamračil jsem se a on se odtáhl. "Promiň.", zamumlal a vyčerpaně se natáhl ke stolku. Vzal mapu a běžel do schodů. Začne mě bolet hlava, tak si radši opřu hlavu o ruku a zavřu oči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Takhle podobně vypadá Taro v mých představách. I s tímúsměvem. ;) Tato postava se normálně jmenuje Kaouru Hitachiin a pochází z anime Ouran Koukou Host Club.
