Cínový vojáček

15.

Po dvou měsících se boj uskutečnil a až na pár mrtvých a zraněných všichni přežili. Mezi těmi zraněnými byl ale i můj král.
"Kde je Taro!? Kde je Taro Jissoji!?", řvu přes celý dobytý hrad a sesunu se k e dveřím. "Kde?", šeptnu a opřu se o dřevo za mnou. Ze vnitř se ozve křik. Vtrhnu dovnitř a spatřím to tělo. Rozeběhnu se k němu a pozvednu tu bledou hlavu s krví všude okolo. "To ne... T-to mi nemůžeš udělat.", zaskučím a rozbrečím se na plný výkon. Žena, která ho našla se teď klepe nade mnou. "Rychle! Zavolejte pomoc!!", vyjeknu a vezmu ho do náruče.

Sedím u té postele. Dívám se mu do tváře. Už dva dny tady leží bledý, spící a s nevinným úsměvem. Jako kdyby vůbec nebyl v bezvědomí. Jako by jen spal. "Hachiro...", pootevře ústa a vydechne moje jméno. Ztuhnu. Otevře  oči. "Miluju tě ..", vydechne znovu a usměje se. Neschopný slova a pohybu na něho jen civím a překvapeně ječím uvnitř hlavy. Dotkne se slabě mých prstů těmi svými. "Já to nezvládnu... Buď králem téhle země. Prosím. Pro mne.", usměje se a ukápne mu slzička. Oproti mému vodopádů je to nic. "To ne! To nemůžeš! Musíš..", zarazím se, když spatřím něco zvláštního. Jeho ruka se pomalu zvedla a přesunula ke kabelu, který ho udržoval při životě. "Ne!! Přestaň!!!", nestihnu tomu zabránit. Odtrhne kabel od svojí ruky a pomalu a naposledy vydechne moje jméno. Zavře oči navěky věků. Sesunu se k němu na postel a začnu příšerně brečet.

Už je to rok. Dívám se na tvůj obraz a svírám zábradlí v představě, že je to tvoje ruka. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. A i teď ne. "Pane... Vaše manželka vás volá.", řekne můj osobní sluha a já se jen pousměju. Pohladím tvou tvář v obraze a vyjdu pár schodů. Ano... Moje manželka. Anne. Neumřela. Ani naše dítě ne. Jsme šťastná rodina a ty jsi ten známý strýček, který nás zachránil. Tak to alespoň říkáme našemu dítěti. Anne to v pohodě vzala a já začal být šťastný. Možná, že někdy upadnu kvůli tobě do deprese, ale vynahrazuje mi to moje rodina a hlavě všechny ty vzpomínky. Vzpomínky na tebe. Každý večer chodím k tvému hrobu a dávám ti tam květiny, které vždy voněly ve tvém nebo spíš našem pokoji. Chybíš mi. Jak moc. Přál bych si, aby ses vrátil, ale to je nemožné. Sám jsi odešel. Už jsi nechtěl dál prožívat to trápení a bolest, která by stejně skončila smrtí. Nikdy na tebe nezapomenu. To tys mě učinil šťastným.

Tak a je tu konec. Uff. Dalo mi to docela zabrat. Doufám, že alespoň někomu se kniha líbila a taky díky za všechnu podporu v podobě komentářů, tak i votes.♡♡ Děkuju moc a snad se brzy uvidíme i u dalších příbězích. ^^ :) ;)

RoughEthan♡