Cínový vojáček

8.

Probudím se. "Ah... ehm.. co se stalo?", zeptám se jenom tak sebe a snažím se otevřít víčka. Bolí to, jako bych si do nich zapíchl hřebíky. Začnu si všímat mojí bolavé hlavy. Otevřu s těží oči a pohled se mi zaboří na dva chlapy v bílých pláštích. "Už zase jste měl záchvat pane. Musíme si vás tady nechat na týden na pozorování.", do prdele! Už zase! "Kde je Hachiro!!!?", vyjekl jsem a rychle si sedl. Začal jsem se zvedat, ale akorát jsem z vyčerpání spadl na postel. "Vyslýchá ho doktorka Nana. Vypadá to, že ho buďto popravíme nebo zavřeme do vězení.", jak tohle mohli udělat!!? "COŽE!!! OKAMŽITĚ VŠECHNO ZRUŠTE!!!!! UŽ DÁVNO JSEM JI CHTĚL VYHODIT, ALE TOHLE JE POSLEDNÍ KAPKA!!!!!! OBA JE SEM PŘIVEĎTE!! OKAMŽITĚ!!!", zařval jsem tak nahlas, že to šlo slyšet určitě přes celé Japonsko. "Byl to rozkaz otce, pane..." "TO JE MI JEDNO!!! DĚLEJTE, NEBO VÁS VYHODÍM!!! NA TO MÁM PRÁVO!!! A OTEC MI MŮŽE AKORÁT VYLÍZAT PRDEL!!!", hodně jsem se nasral. "H-hai.", všichni vyděšeně přikývli a odběhli pryč. Věděli to. To, co jsem řekl byla čistá pravda. Všechno. I to, že otec mi může akorát vylízat. Za nedlouho se ve dveřích objevila vyděšená Nana a za ní svázaný, krvavý a omlácený kluk. "HACHIRO!!!!", vyjekl jsem a napřáhl k němu ruce. Můj šílenej úsměv se upřel jenom na něho a on mi ho oplatil. "Okamžitě ho rozvažte!!", křikl jsem na ně a oni mě jako kdyby jim šlo o život blesku rychle poslechli. Jakmile se mohl Hachiro pohybovat, tak na mě skočil a pevně mě stiskl. Pevně jsem ho objal. Nana mě chtěla zase uplatit. "Dám vám cokoliv, jenom mě nevyhazujte. Prosím." "V žádném případě!! Vypadni z mého domu!", vykřikl jsem a poručil bodyguardům, aby ji odvedli. "Miluju tě. Miluju tě nade všechno na světě.", říkal jsem pořád dokola a ze všech posledních sil ho objímal. Seděli jsme tam asi dvacet minut a potom jsem usnul.

Odvedli mě do tmavé místnosti. Před velký stůl si sedla ta Nana a začala něco kecat na ty může. "Takže, pane
Cho.. Proč jste byl s pánem v pokoji?", wtf? "Chtěl, abych tam zůstal." "LEŽ!",vykřikla a jeden chlap mi dal mega facku. Takhle to pokračovala ještě dlouho. Až nejednou jsme uslyšeli tyhle slova: "Kde je Hachiro? Cože? Okamžitě všechno zrušte! Už dávno jsem ji chtěl vyhodit, ale tohle byla poslední kapka! Oba je sem přiveďte! Okamžitě!", Taro! Začal jsem se usmívat. "Proč se usmíváš?!", další facka a další, další, další. "To je mi jedno! Dělejte, nebo vás vyhodím! Na to mám právo! A otec mi může akorát vylízat prdel!", jo, to je Taro. Všichni stichli a začali se potit. "To je pán.", to ti došlo brzo krávo. "Ano, a až mě uvidí v tomhle stavu, tak vás všechny vyhodí! Všechny vás zničí! Já jsem totiž jeho snoubenec!", vystrašené pohledy lidí mi dělají dobře. Jen když jsem byl s Anne, tak ne... "Pane Bože! My jsme idioti! Jestliže je to snoubenec pána, tak..." "Tak co!!? Ha!!", vykřikl jsem, ale to už do pokoje vlítli ti chlapi a začali nás táhnout do nejspíš ošetřovny. "HACHIRO!!!!", Taro!!!!! Usmíval se na mě. Taky jsem se usmál. Ale uvnitř jsem se nechtěl usmívat. Na něho ano, ale ne v přítomnosti těch lidí. "Okamžitě ho rozvažte!", křikl Taro a oni mě opravdu rozvázali. Jakmile jsem mohl, tak jsem se na něho vrhl. Začal jsem si ho tisknout k sobě. Ano, miluju ho!! "Za to, co jste udělali Hachirovi, vás teď vyhodím.", začal s těma sračkama. Mě to bylo jedno, hlavně když jsem s ním. Pořád opakoval, že mě miluje. Ti lékaři vypadali hrozně pohoršeně. Usnul. Usnul mi v náručí. CUTE! Položil jsem ho jemně do postele a přikryl ho ke krku. Potom jsem ho políbil na čelo a pohladil po tváři. "Pane Cho. Chtěli bychom se vám omluvit. Nevěděli jsme, že jste pánův snoubenec.", no co, musel jsem si něco vymyslet.... Začali mě ošetřovat. "Já nechci pomoc! Radši mi řekněte, co se mu stalo.", zavelel jsem a oni přestali. "Dostal záchvat. Mysleli jsme, že o tom víte." "Ne, nepochopil jsem jeho divné chování.", hladil jsem ho ve vlasech. Neřekl mi, že má záchvaty. "Nesmí takhle usínat po záchvatu.", prohlásil nějaký lékař a všichni ho začali probouzet. Lehl jsem si vedle něho a přitiskl se k němu. "Šššš.", zasyčel jsem varovně a zavřel oči. Pochopili to. Jemně jsem ho objal a usnul.