Cínový vojáček

13.

(Sen)

Chodím si takhle po svojí rodné vesničce a usmívám se na svou rodinu. Na Anne jsem nezapomněl a ani nezapomenu. Naše dítě je ti podobné Anne. Představoval jsem si ji takhle, i když jsem trochu doufal, že to bude kluk. Miluju vás oba... jenomže vy jste jen iluze. Já vím, co se stalo a taky vím, že minulost nezměním, ale to nevadí. V mém srdci budete mít vždy alespoň čtvrtku sebemenšího kousku. Nikdy na vás nezapomenu. Otočím se s lehkým úsměvem na tváři a slzami v očích a pohled mi spadne na Tara v bílém obleku a rudou růží v pravé ruce. "Tohle je pro tebe.", řekne a s úsměvem mi podá růži a políbí mě na rty. Za mnou se ozve slabý smích. Otočím se. "Jsem ráda, že někoho máš. Neztrať ho. Bez něj nepřežiješ.", pronese Anne a dítě jí zatahá za pramínek vlasů. Smutně se usměju. "Děkuji ti.", slzy neudržím a nechám je stékat proudem. "Miluji tě.", zamumlám a obejmu je obě naráz. Zmizí v mlze. Klesnu na zem a obličej si zabořím do dlaní. Já jsem takový kretén!! Za všechno můžu já!!! Kdybych neodešel, tak... Ucítím teplou ruku na mém rameni. Následně se přesune okolo mého pasu. "Minulost nezměníme. Sám toho lituji. Vím, jak se cítíš. Pojď se mnou začít nový život. Prosím. Budeme oba šťastní.", otře mi slzy a daruje mi svůj kabát.

Probudí mě nadměrně hlasité zvuky. Byl to jen sen... "No konečně. Jdeme.", někdo mě chytil pod ramenem a svázal mi opět končetiny. Nemůžu se bránit. Jsem bezmocný...

Probudím se z noční můry. Uff.... Ještě to trochu vydýchavám, ale těším se na Hachira. Jdu si pro něho. Nenechám je, aby na něj sáhli! To ne!! Zvednu se a s tím, že se opírám o každou věc, co vidím okolo sebe dojdu alespoň ke schodům. "Pane... Neměl byste se namáhat.", uslyším známý hlas za mými zády. "Oh... Pomůžete mi?", poprosím služebného mého otce. Přikývne. "Vás otec spáchal sebevraždu. V závěti je všechno napsáno na vaše jméno. Od teď jste oficiální Pán této říše.", COŽE!? Neměl jsem ani příležitost se s ním udobřit ani rozloučit.... Do očí se mi znovu nahrnou slzy. S podpěrou dojdu až k těm osudným dveřím. Znáte ten pocit, když někam chcete, ale zároveň se bojíte.... Jop. Tak už se zase takhle cítím.... "Jsou tam všichni?", polknu. Přikývne. Moje trápení brzo ukončí Roger. "Staral ses o něj dobře?", zeptám se. "Hm.", zavrčí. "Co se mezi vámi stalo? Kdyby pohled zabíjel, tak už jste oba dávno mrtví.", zvedne oči sloup. "Chodili jsme spolu na základu a pak i na střední... Byli jsme kámoši, ale já chtěl něco víc a... No, odmítl mě a já se nasral.", přeruším ho. Tohle nechci poslouchat. "Raději už půjdeme.", kníknu a otevřu dveře. Před očima mi teď stojí obrovská hala, ve které jsou uprostřed lavice plné známých vůdců, Pánů atd. Na levo je jedna trochu menší, kde sedí Hachiro a s vražedným pohledem měří všechny v oné místnosti. Jo, asi vám to došlo, je to něco jako soudní síň... Když se jeho pohled střetne s tím mým, tak se zarazí a oči se zaplní slanou tekutinou. Bohužel i mě. Ne! Musím to vydržet. S Rogerovou pomocí si sednu čelem ke všem lidem a začnu mluvit. "Děkuju, ještě jednou, že jste všichni přišli. Sami dobře víte, proč tu teď sedíme a já bych chtěl teď vědět vaše názory...", pár lidí zvednou ruce. "Tak popořadě... Vy pane...", sakra jak se jmenuje! No, nevadí... "Opravdu zde držíte dědice trůnu?", přikývnu. "Přesně řečeno, sedí přímo před vámi.", podívám se na toho, komu patří moje srdce. Z lavic se ozvou obdivné výkřiky a někde ze zadu dokonce potlesk.