Cínový vojáček

12.

"Musím jít za matkou. Prosím, neboj se. Všechno bude v pořádku. Nedovolím, aby ti nějak ublížili.", konejší mě svými slovy. Vůbec svojí přítomností. Zvedne se a zmizí v temné uličce. Sednu si na zem do rohu a začnu přemýšlet. O čem je vlastně můj život? O ničem....

Dojdu pomalu za matkou. "Mami! Je mi to tak líto! Já prosím, odpusť!", vyjeknu a svalím se na její postel. "Chlapečku můj... Nemám za co ti odpouštět. Vždycky jsem tě milovala ze všeho nejvíc. Vždycky jsi byl moje zlatíčko. Prosím. Až umřu, tak se opatruj. Najdi si někoho, kdo tě bude chránit. Potřebuješ to. Prosím. Buď pořád tím chlapcem, kterého znám až navěky. Nemněn nic na tobě i kdyby ti samotný císař říkal, že se musíš změnit. Když to uděláš, tak zničíš poslední vzpomínku na mě. Miluju tě, Taro.", vydechne naposled a utře mi slzy padající obrovským proudem. "Ano, mami. Taky tě miluju.", hlesnu a rozbrečím se ještě víc. Jestli to vůbec jde. "Neplač.", zaslechnu ještě a pak ruka mojí matky začne slábnout a chladnout. "Sbohem maminko.", zabořím obličej do matrace a pustím onu ruku ze sevření. "Musíte se na zítřek vyspat, pane. Zařídíme pohřeb.", přikývnu a nechám se dotlačit do svého pokoje. Kdyby tam byl alespoň Hachiro... Proč?! Prásknu hlavou do zdi. A zase a zase a zase. Nesnáším sebe! Jsem jenom další posraný pískle, který ani nedokáže zachránit svojí matku před smrtí! Jsem jenom debil, který nechá svého milovaného samotného ve vězení, do kterého ho sám poslal! Jsem takový kretén! Po chvilce řvaní sám na sebe se svalím na zem a nejsem schopný se odplazit k posteli. Z vyčerpání a rozčilení brzo usnu.

Opřu si hlavu o stěnu. Bojím se. Ano, bojím se. Kdo by se nebál smrti? Já ano. Zítra se možná naposledy uvidím se světem a se svým jediným. Chci ho tu mít! Chci ho mít u sebe! Chci ho objímat, líbat, hladit, opatrovat.... Co jsem to za přítele, když ani tohle mu nemůžu poskytnout!? Začnou se mi zavírat víčka. Upadnu do říše nočních můr...