Cínový vojáček

6.

"Nic se neděje! Tak mě pusť!!", křikl jsem a s nasraným pohledem jsem se odtáhl od jeho doteků. "Promiň. Prostě tě nemůžu pochopit. Jsem šílenej blázen! Přesně tak, jak to říká otec. Šílenej zasranej blázen!", řekl si do vzduchu a potom se svalil na postel. Začal si tam vykládat něco z jeho minulosti. Stál jsem tam jako tvrdý y a poslouchal ty jeho věty. Neměl to lehký. "Ty máš ale dobrou paměť.", vydechl jsem a sedl si vedle něho. Objal jsem ho kolem pasu a hlavu si zabořil do jeho ramena. Díval se na mě vystrašeně. Bylo mi ho líto... "Tys to poslouchal?", přikývl jsem. "Aah! Proč!?", zařval zase.

On to slyšel! Aah!! Jsem blázen!! Zase jsem ze sebe začínal něco vyhrkávat, ale on mi prstem sáhl na rty a tím mě utěšil. "Ty nejsi blázen, jseš moje štěstí.", zamumlal mi do ramene a nadechl se mojí vůně. Objal jsem ho. Vyhoupl si mě na klín a pevně objal. "Ty taky.", vydechl jsem. Možná, že bych fakt měl být uke... "Pane! Už jste tam zavřený víc než půl dne! Můžete nám otevřít!? Bojíme se o vás!!", Nana zase začala bušit na dveře. "Ne! To fakt nemůžu!! Zůstaneme tady alespoň tři dny! Chci být sám!!", křikl jsem na dveře a začal se věnovat Hachirovi. "No dobře. Tak nemám na vybranou.", řekla a odemkla dveře. Říkal jsem jí, ať sem nechodí. Jenom tam zařazeně stála a čuměla na to, jak se líbáme. Hachiro se usmál a přitiskl svoje čelo na to moje. "Vypadněte! Říkal jsem, že chci být sám ne?!", vyjekl jsem. "Neměla byste poslouchat svého pána?", zeptal se Hachiro a nasadil ten nejpronikavější a nejděsivější pohled, jaký dokázal. "Dejte mi ty klíče!", zavelel a ona ho poslechla. "Teď můžete odejít!", přiznávám, že z něho šel strach. "H-hai.", rozklepala se a zavřela dveře. Hachiro mě pomalu položil na peřinu a zamkl dveře. Otočil se na mě a chvilku se chladně díval. Jako by prohlížel moje myšlenky. Abych se přiznal, tak jsem se ho bál. Potom se usmál a začal se smát. Skočil po mě a pevně objal. Než jsem si uvědomil, co se stalo, tak už mě začal líbat. Taky jsem se začal smát. "Miluju tě.", zašeptal mi do ucha a já se zarazil. Začal jsem se smát ještě víc a z očí mi tekly slzy štěstí. "Já taky!!", křikl jsem a povalil ho na zem. Zavřel oči a usmíval se. Pak mi do vlasů zapletl svoje prsty a povalil mě pod sebe.

Omlouvám se, že kapitola nevyšla dřív.😓😓 Já na tuhle knihu úplně zapomněl a navíc jsem neměl moc inspirace... Sorry.😫
RoughEthan ♡