Cínový vojáček

10.

Sedím tu u něj už asi dva dny. Ještě se neprobral. Nic jsem nejedl, nic jsem nepil, ale hlavně jsem se uzavřel. Když na mě někdo začal mluvit, tak jsem ho neposlouchal a věnoval se jenom svým zvráceným myšlenkám. Dívám se na jeho oči. Pípání těch strojů mě už taky přestalo otravovat. Zvykl jsem si na všechno. Pípání se najednou zpomalovalo a zrychlovalo. Nedokázal jsem ze sebe vydat hlásku. "N-něco se děje!!", vykřikl jsem a objal ho. Doktoři přiběhli a začali si ho prohlížet. "Nejspíš bude v pořádku.." "NEJSPÍŠ!!!!!?", křikl jsem na ně. "Ehum... mm..", uslyšel jsem mumlání. Vycházelo ze zadu. Otočím se. "Taro!!!", vyjekl jsem a natiskl jsem si tvář na tu jeho. Klepající se ruce se pomaličku obmotali okolo mého krku. "Hachiro...", rozzáří se mi pohled a hluboce ho políbím. "Nesmíte se k sobě teď přibližovat. Pán musí být v tichu, klidu a pohodě." "No jo pořád!", zamumlal jsem a pohladil ho ve vlasech. Usmál se na mě nejvíc upřímně, mile..., jak kdy udělal. Vůbec tam nešla vidět ta šílená stránka. "Brzo se vrať. Prosím. Potřebuju tě. Miluju tě." "Taky.", políbím ho na čelo a zvednu se. Odešel jsem ven a dokráčel do pokoje. Je to tady tak... tichý? Jop. Vždy jsem měl rád ticho, ale teď bych radši obětoval všechno, aby tady to ticho nebylo a slyšel bych ten jeho hlas. Uvařím mu nějaké jídlo. Až se vrátí, tak se společně najíme, umyjeme, vyspíme.... Hele, na co to přemýšlíš!!? Když půjdu spát, tak budu dřív ráno a tím dřív můžu být s ním. Strašně mě štve, jak mu říkají Pán. Lehnu si na postel. Tak moc mi tady chybí. Ten pocit, že se na nikoho netisknu je nepříjemný.

-____-

No, konečně je ráno. Vůbec jsem nespal. Zvednu se a podívám se na budík, který ukazuje, že je teprve 6:49. Obléknu se a upravím se. Ty jo, asi bych měl něco sníst co? Příště. Podívám se na budík. To mi to trvalo tak dlouho?! Vylítnu z pokoje a už jsem u dveří do pokoje číslo 23. Zaklepu a když se dlouho nic neozývá, tak otevřu pomalu a tiše dveře. Ještě spí. Sednu si vedle něho na židli a hladím ho po tváři. Usmívá se. Na stolku už má jídlo i pití. Promiň. Vzal jsem si tu skleničku a vypil, co v ní bylo. Probudil se. "Dáš mi taky?", zeptal se a otevřel oko. "Jak si věděl, že piju?" "Jenom hádám.", usměje se od ucha k uchu a já mu podám sklenku. "Díky.", usmál jsem se. Říkal, že se mu úsměv líbí, tak snad i teď. "Je ti líp?", přikývl. "Nechceš něco?", začal jsem trochu panikařit, protože jsme neměli o čem si povídat. "V pohodě. Tak, řekneš mi něco? Třeba, co jsi dělal a tak?" "Nic moc. Bez tebe je hrozná nuda.", zasmál jsem se a cvrnknul ho do nosu. Pomohl jsem mu si sednout. "Pane? Myslíme, že večer už můžete jít...", superr. "Ale nesmíte se namáhat, omlouvám se, že jsem tak dotěrný, ale mistr Cho by vám měl pomáhat.", přikývl jsem a otočil se zpátky. Má krásné vlasy... "Mám tě rád Taro.", usmál se a zívl si. "Já tě taky miluju.", zamumlal a přitiskl se hlavou na moje rameno. "Cho... Dlouho jsme se neviděli!", otočím se a úsměv se mi přemění na zaskočený, smutný, nasraný a vražedný pohled.

Mám WIFI!!!! Takže neváhám a píšu další kapitolu!♡♡♡