Cínový vojáček

1.

Utekl jsem. Nikdo si mě naštěstí nevšiml. Uff. Schovám se pod jeden pařez, schoulím se do klubíčka a začnu brečet. Klepu se jako když na zem dopadne meteorit a oddechuju až moc rychle. Je leden a všechno je přímo prorostlé ledem. Začne mi být v té lehké uniformě zima. Asi umrznu, protože nejsem schopný se zvednout a ruce už mám tak ledovaté, že s nimi nepohnu. Začne sněžit. To mi ještě chybělo. Chumelenice, jakou jsem v životě nezažil. Stalo se vám někdy, že jste polonahý skočili do půl metru hlubokého sněhu? Jestli jo, tak víte, jak jsem se cítil. Ale asi před pěti minutama. Teď je to taková "bolest", že už to nejde vydržet. Cítil jsem, jak začínám zavírat oči. Najednou před sebou vidím černé boty. Pozvednu hlavu a vidím asi tak stejně starého kluka, jako jsem já. Záchrana.. No tak počkat!! To je jeden z nich! Začne se ke mně nahýbat. Zavřu oči a čekám na smrt. Místo toho se objevím v teplém sevření člověka. Omdlím. 

Skáču po lese. Tak dlouho už jsem sníh neviděl. Můj milovaný sníh. Posledních pár let se tu ani trochu sněhu neukázalo. Říkali jsme tomu, zima na blátě. Zastavím se a spadnu ksichtem do sněhu. Dělám andílka, teda v mém případě četríka. Miluju sníh. Zvednu se a putuju dál na svojí nepovolené cestě lesem. Jsem trochu blázen, ale mě to nevadí. Tady!! Tady je to kluziště, kam jsme chodívali s taťkou bruslit. Tu dobu, kdy nebyl táta úchyl a psychicky postiženej, mamka nebyla smrtelně nemocná a já nebyl šílenec, jak otec říká, mám rád. Ale to už je dávno pryč. Chci si jít sednout na ten pařez, na který jsem sedával a usmíval se na tátu. Už si sedám, ale všimnu si tak nějak divně uspořádánýho sněhu pode mnou. Jakoby se tam válel člověk. Shrnu z toho sníh a a!? ON JE TO FAKT ČLOVĚK!!!! Dívám se na jeho bledou tvář. Rychle si ho vezmu do náruče a obleču mu svojí bundu a svetr. Na krk mu dám šálu a na hlavu beranici. Proč jsem si nevzal ty rukavice!?! Zavírá oči. Nemá ani ponožky!! Sundám si boty a navleču mu je na nohy. Rychle běžím zpátky domů. Ještě, že jsem za sebou nechával stopy, jinak bych tam netrefil. Proběhnu okolo stráží a mířím do svého pokoje. Nevadí mi, že mi byla chvilku zima, protože jsem ho chtěl zachránit. Obleču ho tím nejteplejším oblečením, co mám a sundám mu tu hnusnou uniformu. Je mi jedno, že je z nepřátelské strany. Přikryju ho až ke krku a ještě radši dalšíma třema dekama. Mamka vždy říkala, že jsem moc starostlivý, ale podle mě je to dobře. Chci mu jít udělat čaj, ale on se začne probouzet. Dojdu k němu a chytím ho za vlasy. Chci si ho prohlídnout. Asi ho to bolelo...
-_______-
Otevřu oko. Jsem v teple. Klepu se. Jsem přikrytý nějakou dekou. Pomalu se začnu zvedat. Někdo mě chytí za vlasy. "AU! ", vyjeknu. Pustí mě. Podívám se na něho. Má totální poker face. "Děkuju.", vydechnu a on se usměje. "Já jsem Taro Jissoji. Rád tě poznávám...", hned mi potřásl rukou a celou dobu se usmíval. Potom se ke mně nahnul, abych mu řekl svoje jméno. "Cho, Hachiro Cho.", řekl jsem a otřásl se. Jak může nechat v takové zimě otevřené okno?! "Promiň, půjdu to okno zavřít.", zvedl se a s úsměvem zavřel okno. "Pěkně jméno. Hodí se na tebe.", pocuchal mi vlasy. "Co po mě chceš?", zeptal jsem se nevrle. "Chci ti pomoct. Před chvilkou jsi ležel na ledu v chumelenici. Vypadal jsi, že bez něčí pomoci brzo umřeš.", řekl a na konci věty se usmál. "Navíc... Jseš tak trochu zajatce? Jo to je to pravý slovo. Určitě sis všiml, že jsem z nepřátelské strany, no a moje povinnost byla, tě předat hlavnímu, což je můj otec. A jelikož už tak nějak o skoro všem rozhoduju já, tak jsem se rozhodl, že si tě nechám.", když domluvil tak mi zavřel mojí otevřenou hubu z překvapení, které mi právě řekl. To on je ten syn. "To ty jsi rozpoutal válku?" "Ne, to otec. Já bych to nikdy neudělal. Chtěl bych mír. Ale to nejde.", zesmutněl. "Nechceš čaj?", přímo z něho pučel optimismus, kterým mně jenom svojí přítomností obdarovával. "H-hai.", odběhl pryč z pokoje a za necelou minutu se vrátil. "Chtěl jsem ti ho sem dát, ale když jsem šel do kuchyně, tak ses probudil.", usmál se. "D-děkuju.", vykoktal jsem a vzal si hrneček do ruky. Napil jsem se a trochu se přestal klepat. "Proč si mě nezabil?" "Uf.. Protože jseš roztomilý a navíc jsem říkal, že chci mír. Chci ti jednoduše pomoct." Začal jsem kašlat. "Dojdu ti pro léky. Zůstaň!", křikl a otočil se zase ke dveřím. Asi je hodně zapomětilivý... Za chvilku do pokoje přitáhl bílý kufřík, že kterého vyndal nějakou lahvičku a prášky. "Tady se píše, že před užitím musíš mít plný žaludek. Co jsi naposledy jedl a hlavně kdy?", zeptal se zkoumavě. "Hmm. Asi před třemi dny nám dali najíst nějaké břečky a říkali tomu: Co dům dá. Měl jsem v tom švába a pár pavouků.", zděšeně se na mě díval. "Chudáčku. Počkej chvíli.", slyšel jsem volání jeho jména. "Co je?!", vykřikl ze dveří. "Matka tě potřebuje Taro!!", zvýšený hlas. "Už jdu!", vykřikl zoufale a rozběhl se ze schodů. Po chvíli se vrátil. "Mám toho moc. Nestíhám.", oddechl si a usmál se. "Můžu se zeptat? Jakto, že tě pustí rodiče ven samotného, když v lese jsou naši vojáci?" "No, to bylo protože matka chtěla abych šel ...", začal něco blábolit. Přestal jsem poslouchat. Prostě ho pustila matka... Začal jsem přemýšlet o tom, jak se asi mají kámoši a Anne... (moje snoubenka, no teď už jenom kamarádka...) Všiml jsem si jak na mě zoufale volá moje jméno a rukou mi mává před obličejem. "Promiň. Chtěl jsi něco?" "Ne, ty ses přece ptal. Jo!! Běžím pro to jídlo! Čekej!", vykřikl zase a opět běžel do schodů. Že se nepřerazí... Vím, že jeho matka je těžce nemocná a otec... řekněme taky. Je na to všechno tady sám. Docela chudák. "Uff... Tak jsem tady. Snad ti to bude chutnat.", řekl a otevřel okno. "Vedro!!", vykřikl. Je trochu šiblej. "Promiň, ale mě je zima...", zavřel to a prásknul hlavou do zdi. "Ne! To jsem nechtěl! Klidně ho nech otevřený.", vyjekl jsem, když začal tou hlavou do stěny mlátit větší silou. "To není tvoje vina. Je toho teď na mě moc, víš.. Proto bych tě chtěl požádat, že až se uzdravíš, tak mi budeš pomáhat. Stejně asi nebudeš mít na vybranou.", radostně jsem přikývl. Nechci se tam vrátit. Rozesmál se a objal mě. Odstrčil jsem ho od sebe. "Promiň, ale já nemám... rád, když na mě někdo sahá." "Tak to se od sebe lišíme.", usmál se a odešel asi zase do kuchyně.

Takhle asi vypadá Hachiro. Líbí se vám nová kniha? Budu rád za komenty😉😘.

RoughEthan♡