Love Me /CZ/- /Kniha 3/

1.Kapitola

Kancelář, ve které jsem bez přestání přes dva roky, se nezměnila. Teda aspoň, co jsem přišla, tak jsem nepocítila žádné zásadní změny, ostatní z jednotky ano, ale pro mě to zůstává stejné. Takové stereotypní, ale líbí se mi to. Každý den vstát, přejet Chicagské ulice k policejní stanici s papírovým držákem plných kelímků s kávou. Vřelé pozdravy mých spolupracovníků, kteří skoro každé ráno mají dobrou náladu. Je to dokonalý pocit a myslím, že jsem tohle místo hledala. Je pro mě jako stvořené. Samozřejmě to má své mouchy. Například, když vás hned po ráno přivolají k případu a vy musíte snášet pohledy na mrtvá těla. Jak už dospělých lidí, tak malých dětí, kteří se narodili do špatné rodiny. A pak přichází dny, kdy nespíte a marně se po nocích snažíte dát jednu a jednu do hromady, abyste zavřeli toho parchanta, který si na někoho dovolil vůbec vztáhnout ruku. Je to poslání a já tohle poslání zbožňuji. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem a teď mám tu možnost a dělám to s chutí.

„Myslím, že kdyby si zahodila to tvé pravidlo, tak by si se mnu na večeři šla, co?" ozve se po mé pravici můj parťák. Natočím hlavu na stranu a ušklíbnu se. Už od toho prvního dne, co jsem nastoupila, se snaží o večeři se mnou. Vždycky jsem mu odporovala, sice mu kapitán sdělil, že on nemá problém s vztahy na pracovišti, já to silně zavrhuju. Že je dobrý, aby to, co se stane doma a mimo práci, zůstalo na tom místě, je to pravda. Nesmíte tahat své city do práce, i když já to občas dělám.

„Já si zase myslím, že mou odpověď znáš, takže ti ušetřím to ponížení, ano?" odvětím mu sladce a otočím se čelem k němu na židli. Opěrka židle narazí mezi jeho nohy a on se zaskučením odstoupí dál ode mě. Chytne se v rozkroku a ublíženě na mě pohlédne.

„Nechte toho škádlení na pracovišti," houkne na nás kapitán s vážným výrazem, otočím se na něj přes rameno a on se zasměje. Zvednu koutek úst a vstanu, protože na mě mávne rukou, ať ho následuji do kanceláře. Poplácám Luka po rameni a on si prohrábne své špinavě blonďaté vlasy. Mrkne na mě modrýma očkama a já mu to oplatím. Ano, flirtuju s ním, protože si dokážu představit, že bych s ním na večeři šla, ale povinnosti, které tady vykonávám, vše, co musím pro tuto práci obětovat, zakazují mi to. Co kdyby se mu něco stalo a já to nebrala jen jako pracovní vztah. Je možný, že by to nepřežil a já bych tuhle práci zahodila a už jen z toho důvodu to nepovolím.

Zajdu do kapitánovy kanceláře a zavřu za sebou dveře. On se na mě podívá a naznačí, abych stáhla žaluzie. Překvapeně zvednu obočí, ale nic mi neřekne, proto ho poslechnu. Podívám se skrz prosklené dveře a stáhnu žaluzie dolu. Nikdo si toho nevšimne, protože všichni se smějí Lukovi, který opět baví svými vtipy.

„Hope," osloví mě kapitán a já se na něj otočím, „pamatuji si, když si přišla do Chicaga a zoufale si se snažila změnit svůj život. Vzal jsem tě do jednotky a udělal jsem dobře, protože si neskutečná přínos, ale pokud tady chceš pokračovat, tak by si minulost měla nechat za sebou."

„Já – já, netuším, jakou minulost myslíš," řeknu s hlasem podbarveným strachem z minulosti. Už jsou to dva roky, co se stalo tolik věcí najednou. Tolik let a já jsem si pomalu začala zvyk na život tady a zapomněla jsem to. Ne všechno, ale část toho, která mě ubíjela a probouzela jsem se kvůli tomu v noci, je pryč. Aspoň byla do teď.

„Víš moc dobře, nedělej blbou." Z šuplíku vytáhne složku a hodí jí na stůl. Natáhnu se pro ni a otevřu jí. Vypadne na mě fotka jedné osoby, kterou hledám šíleně dlouho a snažím se pomstít za to, co udělala a co se kvůli ní stalo.

„Elisabeth," zasyčím skrze zatnuté zuby a kapitán s povzdychem vstane. Přejde ke mně a položím mi ruku na rameno, „musím jí najít, nechápeš to. Zaslouží si všechno, co se mi stalo. Vlastně se to stalo jen kvůli ní." Bráním se. Kapitán mě zvedne bradu a podívá se mi do očí. Je to tvrdý a chladný pohled, jenže někde uvnitř se skrývá soucit.