1.Kapitola - Nový "domov"

25 5 3
                                    

Zrovna jsem seděla v tom příšerném letadle, které mě odnáší dál od mého skutečného domova a přibližuje mě k mému novému "domovu" .

,,Nechápu,proč se musíme stěhovat do Anglie..."
,,Claire! Přestaň se pořád ptát na tu stejnou otázku pořád dokola! Už jsem ti to několikrát vysvětlovala." okřikla mě mamka.
,,Nikoho tam neznám...ani Bellgo tam nikoho nezná."
,,Neboj, určitě si tam kamarády a kamarádky najdeš. A co se týče Bellga, tomu je to určitě jedno, kde bude žít. Hlavně, že dostane vodu a žrádlo."
,,To si myslíš ty. A víš, že já ani Bellgo nejsme moc přátelští." začala jsem se obhajovat.
,,To jsem viděla v Americe, jak nejste přátelští. Koukni se na tebe a Jerryho, nebo Bellga a Adu. Jste ti nejlepší kamarádi pod sluncem."
,,Ale Jerry a Ada jsou výjimky. Jerryho znám od dětství. A Bellgo a Ada se znají od štěňátek. To je rozdíl..."
,,Nebudeme o tom už diskutovat,ano? Radši se prospi, ať jsi připravená na náš nový domov "
,, Já tam jet nechci! To radši zůstanu na letišti a koupím pro sebe a Bellga zpáteční letenku do Ameriky"
,,Dost už! Na to, že ti je 16 jsi hodně drzá, obzvlášť na svoji matku! "
,,No tak dobrou..."

,,Zlato vstávej!"
,, Co se stalo? Jsme někde v oceánu?! My jsme se zřítili?!! Co je s Bellgem?!"
,,Nevymýšlej si! Nezřítili jsme se, neboj. Moc se koukáš na letecké katastrofy. Za cca 5 minut budeme přistávat." 
,,Hmm. Nevím, co ti na to mám odpovědět..." odpověděla jsem znuděně
,,Trošku radosti" povzbudila mě mamka
,, Jak se dá dát radost do umírání?"
,,Na tohle radši nebudu odpovídat  a budu dělat, jako že jsem to neslyšela, dobře? "
,,Dělej si co chceš" začala jsem se hrozně smát.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

    Konečně jsme přistáli. První moje starost byla, jestli je Bellgo v pořádku. Pobyt v kleci se mu vůbec ale vůbec nelíbil. Kdyby mohl být se mnou nahoře a sedět vedle mě na sedadle, to by bylo super.
    Na chvilku jsme mamku ztratila, ale potkali jsme se před letištěm. Vzali jsme si první větší taxi. Nastoupili jsme.
,,Moc příjemné to tady moc není" odsykla jsem.
,,Co jste říkala slečinko?" Zabručel taxikář.
,,Nic. Povídám si se psem. "
,,Opravdu?" Zajímal se
,,Ano"
,,A o čem si povídáte?"
,,To Vás zajímat nemusí. A proč vlastně odposloucháváte cizí rozhovory?!"
,, Nevím kolik ti je let kočičko, ale nebuď na mě tak drzá!"

    Nebylo mi 2× příjemně, když mi řekl "kočičko". Tykání bych možná i přežila. Nevím kolik měl let, ale typovala bych na cca 30.  Tvář měl celou zarostlou. Nebylo mi moc dobře.

    Jeli jsme asi hodinu. Bellgo musel být pořád zavřený v kleci. Chvíli štěkal - zrovna ve chvíli kdy na mě taxikář mluvil. Bellgo něco vycítil z jeho tónu hlasu. Znervózněl.

   Taxi konečně zastavil a já jsem mohla vypustit Bellga. Konečně. Vyložili jsme naše kufry na chodník, mamka zaplatila taxikáři.

,, Kufry necháme zatím tady. Pojď se podívat na náš dům." zavelela mamky
,,Jéééj. Už se hrozně těším..."
,,Nebuď taková! V tomhle domě jsem vyrůstala 18 let."
,,Ano, lituji tě"
,,Claire! Přestaň už!" okřikla mě

Mamka odemyká náš "domov". Super... 

    Nejprve si prohlédnou zahradu - zda bude stačit Bellgovi. ,,Jo, zahrada stačit bude. Ještě můj pokoj" pomyslela jsem si
    Otevřela jsem branku, nechala na zahradě Bellga a pokračovala přes varandu do domu. Dveře jsem nemusela otevírat, protože mamka tam odnášela kufry.

,,Hele mami, kde mám vlastě pokoj? Teda jestli nějakej mám."
,, Samozřejmě, že ho máš. Pojď za mnou" řekla mile mamka

    Prošli jsme chodbou, která spojuje kuchyň s obyvákem. Na chodbě naproti vchodovým dveřím jsou schody do druhého patra.

,,Ty schody trošičku vržou, ale toho si nevšímej. Za chvilku si na to zvykneš"
,,To si ze mě děláš pr...teda srandu, ne?! Tady po tom budu muset každý den chodit?"

   Mamka mě konečně ukázala můj pokoj. Nachází se vpravo od schodů. Je to druhý pokoj. Vlezu dovnitř. První mě překvapí ta barva - celý pokoj je růžový! Růžovou nesnáším!!
Ale nějaké pozitivum tu je - mám vlastní koupelnu. Už tu mám svůj nábytek.
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

,,Už je docela pozdě, nechceš se jít projít městem? Večerní Anglie je nádherná" zeptala se mě mamka.
,,Asi ne. Mám docela hlad. Navíc se tu musíme s Bellgem trošku usadit. Zítra začnu s vybalováním oblečení."
,,Dobře. Nemám ti něco uvařit?"
,,Ne. Vajíčka si dokážu udělat"
,,Jak myslíš, hlavně to tu nepodpal. Čau"
,,Ahoj"

    Ani mi nedošlo, že tady nic nemáme. Ani ty vajíčka. Asi vezmu Bellga a vyrazíme do města něco koupit. Mamce to potom vyřídím.

,,Bellgoušku? Zlatíčko? Kde máš vodítko? " Zavolala jsem na něho

Bellgo ke mně přiběhl i s vodítkem v tlamě.

,,Tak je šikovný" pochválila jsem ho.

Milovat jako pes Kde žijí příběhy. Začni objevovat