Milovat jako pes

10. Kapitola - Zverimex

    Další den jsme s mamkou ani nepromluvila. Byla jsem na ni naštvaná, za to co mi udělala. Navíc jsem byla z toho všeho i mírně zklamaná.
    Jako každé ráno tady jsem nejprve přivítala Bellga. Je to jediný tvor, kterému mohu věřit. Vylezla jsem ze své vyhřáté postele a pokračovala otevřít okno, abych zjistila jaké je venku počasí. Zase horký den. Oblékla jsem se. Vzala jsem si volné našedivělé šortky a tričko, které mělo na zádech kreslený obrázek Leonbergera. Tohle tričko patří mezi mé nejoblíbenější ❤. Šla jsem do koupelny, kde jsem udělala ranní hygienu. Sešla jsem dolů, kde jsem uslyšela, že hraje rádio. Ale mamka nikde. Je mi to možná i jedno. Na kuchyňské lince jsem našla papírek. Samozřejmě od mamky. Začala jsem číst:

Ahoj zlatíčko. Chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Jela jsem nakoupit a potom ještě něco zařídit, kvůli letu. Prosím nekontaktuj taťku. Rozhodla jsem se, že mu to řeknu. Ale sama :) Buď kolem 15:30 doma. Potřebuji ti říct hodně důležitou zprávu.                                                                      Máma

Žádná její důležitá zpráva mě nezajímá. Nejspíše si udělám čaj, mezitím vypustím Bellga na zahradu a potom půjdeme na pole. Nevím, co budu celý den dělat ale dobře. Potřebuji koupit nějaký pelíšek Bellgovi + další věci pro něj. Takže půjdu do nějakého zverimexu. Sama. Bellga nechám doma,  protože nevím kde to je.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
     Už jsme přišli z procházky. Bellgo je úplně vyčerpaný. Důvod? Tenisák! Nejspíše se převleču, protože jsem úplně spocená z procházky. Převlèknu si tričko. Vezmu si béžové s nápisem " Dogs Are My All" na prsou. Tohle trikčo je božíííí!!

     Ještě si s sebou vezmu klíče, mobil a peněženku, sluchátka a mohu vyrazit.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
     Cesta do už zmiňovaného zverimexu trvala celkem asi 20 minut - 5 minut jsem šla na zastávku a dalších 5 minut čekala na autobus.

    Došla jsem do zverimexu a vše si dala do košíku. Už jsem docházela k pokladně, kde čirou náhodou byla jedna starší paní, která potřebovala poradit ohledně granulí. Lepší to být nemůže, protože venku začalo být zima a začalo poprchávat. Kdo by nechtěl jít za deště domů, na jedné ruce pelech pro obří plemeno, v další 5-ti kilový pytel granulí + na zádech ve vaku mít další věci. Teď by mě nemuseli vyjít peníze a na místě bych se zastřelila! Za asi 10 minut babička odešla a já se konečně dostala k pokladně. Prodavačka byla mírně vytočená, kvůli babičce, ale i tak se snažila být milá. Několikrát mi nabídla tašku. Ale teď mi byla taška k ničemu. Chtěla jsem na ni řvát ale nakonec jsem si to odpustila.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
    Už jsem byla na zastávce. Ani jsem se radši nepodívala na jízdí řád, protože by mě vytočil ještě více. Radši jsem se podívala na mobil. Několik zmeškaných hovorů od mamky. Podívala jsem se na hodiny - bylo 15:45. Potom jsem si vzpomněla na ten papírek. Mám jet rovnou domů? Asi bych byla hloupá, kdybch nejela, s těmi věcmi, které u sebe mám. Nechtěla jsem se teď bavit s mamkou. Chtěla jsem si vypnout mobil ale v tom mi přišla zpráva od neznámého čísla: ,,Kde jsi?"
Nebudu odepisovat neznámému číslu. Najednou přicházeli další a další zprávy. Všechny z jednoho čísla.
,,Kde jsi?"
,,Napiš mi to!"
,,Je to pro mě u tebe velmi důležité!"
,,Může se ti i něco stát!"
,,Kde jsi?"

Nevím kdo to je ale je mi to nepříjemné.

     Super...vážně super! Autobus jel v 15:30 a další jede až za hodinu. Nezbývá mi nic jiného, než se vydat pěšky. Ale v žádném případě nebudu nikoho stopovat.

Ahooooj. Máte tady další kapitolu ;) Snad se Vám líbí. Poslední dobou píšu krátké kapitoly, tak snad nevadí ;)

Viky