They called him Blak

They called him Blak 10

,,N-no... Napapdlo mně, že bych začal hrát hocky a.. kdo jiný než ty by mi mohl pomoct začít?" řekl jsem nakonec. Rian se začal smát. Když ale viděl že je jediný, kdo se směje tak přestal. ,,To myslíš vážně? Ty, a hocky?" Zatvářil se nevěřícně.
Eliot se podíval na své hodinky. ,,Hele, je čtvrt na jednu. Nechcete jít do Riho pokoje abyste nevzbudili naše?" Rian se na mně zadíval. Já v tom uviděl příležitost. ,,Okey." řekl nakonec a rozešel se ke schodům do patra. Eliot si šel sundat brusle.
Rian mně zavedl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Vybídl mně, ať si sednu na postel. Udělal jsem to a on si sedl kousek ode mně.
,,Takže... ty bys chtěl fakt hrát hocky?" zeptal se. Ja seděl a jen se na něj díval. Díval jsem se na něj, jako ještě na nikoho. Jako na vraha. Vůbec nechápal proč.
,,Ty. ty jsi ho zabil." řekl jsem chladným hlasem bez emocí. Díval se na mně jak na starou kalkulačku. ,,Co to meleš za hovna? Nikoho sem nezabil!" řekl. Těžce jsem rozdýchával vztek. Cítil jsem nutkání se mu vrhnout po krku a škrtit ho, dokud nepřizná, co udělal. Už jsem se v myšlenkách viděl jak ho držím za krk a najednou jsem to udělal. Rianúv pohled byl plný strachu a přestože posiloval, nemohl mně odstrčit ani se bránit. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Škrtil jsem ho dokud se neotevřely dveře. V nich stál Eliot a dival se na mně a svého bratra očima plnýma paniky. Nejspíš chtěl neco udělat, ale když jsem pustil už skoro omráčeného Riana a rozešel se k němu, tak jen nacouval k zábradlí u schodů a roztřásl se.
Zastavil jsem se pár centimetrů od něho. Muj hlas zněl jako tiché chraptění, když jsem mu říkal do obličeje. ,,Jestli o tom ty nebo Rian někomu řeknete... už vás nic nezachrání. A bude mi jedno, kde pak skončím."
Prošel jsem kolem něj aniž bych se na něj podíval. Šel jsem tiše a neslyšně, jako stín.
Vyšel jsem pred dům a teprve teď mi došlo, co jsem právě udělal. Zakryl jsem si pusu rukou. Jakobych... to ani nebyl já. Jen schránka s mým obličejem.
Rozběhl jsem se domů.
Otevřel jsem dveře a zabouchl je za sebou. Opřel jsem se o ně zády a jsel po nich až na zem. Tam jsem začal brečet.
V tmavé chodbě se rozsvítilo světlo a doťapkal ke mně Selly. Zývnul a stoupl si přede mně.
Chvíli stál a pak si dřepnul. Pohladil mně po hlavě. ,,Co se stalo?" Jeho hlas mně vždycky uklidňoval. ,,J-já... já... to nejde." Zprudka jsem se zvedl a běžel do svého pokoje. Zamkl jsem dveře a skočil na postel.
Nevím v kolik jsem šel spát ale ráno mi byla hrozná zima a nebylo mi vůbec dobře.
Dobelhal jsem se do koupelny a následně do kuchyně, kde Selly dělal smažená vejce.
Když si mně všimnul, zamračil se a přiběhl ke mně. Sahl mi na čelo a na tvář. Rychle sundal pánvičku z ohně aby to nepřipálil a vzal mně do náručí. ,,Co děláš?" Vrhl jsem na něj nechápavý pohled. ,,Máš horečku. Dneska žádná škola! A já zůstávám s tebou." A bylo rozhodnuto.
Den jsem proležel v posteli a nemoh ani k televizi. Tak jsem si chatoval s Eliotem.

Eliot: Proč nejsi ve škole?

Myslel jsem, že po včerejšku se mnou nebude chtít mluvit.

Já: Mám horečku. Proč se ptáš? A jakto, že se mnou mluvis?

Eliot: Brácha tě totiž chce pořádně zmlátil až tě uvidí. Dost se naštval... Poslyš, co to mělo včera znamenat? Chvíli jsem měl pocit, že to ani nejsi ty.

Já: Já nevím. Já... Promiň. Taky jsem měl pocit, že to nejsem já.

Eliot: Hele... nechceš se sejít, až ti bude líp?

Překvapil mně.

Já: A... tak dobře. Ale, nebudeš se mně bát?

Eliot: Budu.

Co má ten mrňous v úmyslu?

Já: Teď trochu děsíš MNĚ.

Eliot: Třeba je to dobře.
Už musím končit. Uvidíme se. Zatím.