They called him Blak

They called him Blak 11

Když jsem se probudil další den ráno, bylo mi už mnohem líp a večer už nebylo po horečce ani stopy. Selly se divil. Já plánoval další den jít do školy, ale vzpomněl jsem si na Riana a že mně chce zmlátit.
Napsal jsem Eliotovi.

Já: Už jsem v pohodě. Co Rian? A kdy a kde se teda sejdeme?

Dlouho se nic nedělo. Myslel jsem, že El už spí, tak jsem asi kolem půl jedenácté šel taky.
Ve dvě ráno mi přišla zpráva od Eliota.

Eliot: Sejdem se za půl hodiny u obchoďáku.

Já: Počkej, co?!

Neodepsal. Rychle jsem na sebe natáhl kalhoty a mikinu a vyrazil.
Asi v půli cesty mi přišla SMS od neznámého čísla. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: Blaku, tady Eliot. Ať ti na messu přišlo cokoli, nikam nechoď! Rian mi vzal mobil a chce tě vylákat ven.
Odepsal jsem: Kde teď jsi?
On: Jsem doma. A ty bys měl být taky.
Jen co jsem mobil vypnul a chystal se jít domů, když mi do cesty vlezl Noell. Vedle něj byl Rian a kolem dalších asi pět kluků. Obklopili mně a já věděl, že je zle. Přesto jsem na něj měl stále vztek. ,,Tys zabil Natona!" zařval jsem na něj. ,,Jo. No a?" Zašklebil se. Zastavilo se mi srdce. Já to věděl!
Napřáhl jsem se a chtěl mu jednu vrazit, ale dva z nich mi chytli ruce a Rian se zasmál. ,,Klídek. Však se s ním brzo uvidíš." Vrazil mi pěstí do břicha. Jeden kluk mně kopnul zezadu pod koleno, takže se mi podlomila a spadl jsem na betonovou zem. Rian mně kopnul takovou silou, že jsem začal kašlat krev. Dneska měl být Natonuv pohřeb... A já už teď cítím, že se na něj nedostanu...
Zavíraly se mi oči. Cítil jsem bolest jak do mně pořád kopali ze všech stran. Ale i ta pomalu ustupovala. Už jsem necítil chlad nebo teplo a pomalu jsem přestával slyšel zvuky okolí. Jen šum. Šum, tma a... kolabs.

(Tuto část jsem vymýšlel u songu Hurt. Pusť si to k tomu)

Stál jsem u velké díry v zemi a sledoval bílý objekt, který do ní spouštěli. Rakev. V té rakvi byl on. Ten kluk s vlasy, co připomínaly noc a s očima barvy temných listů růží, které jsem držel v rukou. Byl slunečný den a na obloze nebylo ani mráčku. Takhle si to nepřál. Vždycky básnil o tom, jak na jeho pohřbu bude temno a obloha bude plná hřmících mraků.
Po tvářích mi tekly slzy, při té vzpomínce... třeba na minulý týden. Dívali jsme se z okna a smáli se lidem, kteří utíkali deštěm bez deštníku, jen s taškou nebo kufrem nad hlavou.
Hned vedle mně stál Eliot. Díval se na rakev a oči se mu leskly jako by zadržovaly povodeň. Stál naprosto nehybně, jen jemný vítr občas rozfoukal jeho blonďaté vlasy.
Rian tu nebyl. Ten, který to všechno způsobil, se ani neuráčil přijít.
Když byl hrob zakopaný a hlína na něm udusaná, položil jsem tam růže a krásnou zelenou svíčku, která se podobala barvě Blakových očí.
Zapálil jsem ji.
Stál jsem tam, dokud neodešli všichni ostatní. Najednou se zatáhla obloha. Po chvíli začalo hřmít. Usmál jsem se. ,,Tak přece se ti přání splnilo."
Svíčka už dohořela. Byla tma. Nebe bylo plné mraků a najednou začaly padat na zem první kapky deště.
Seděl jsem tam. Na lavičce vedle jeho hrobu. Studený déšť mi padal za krk a máčel mi červené vlasy.
Když se pořádně rozpršelo, vstal jsem z lavičky. Položil na chvíli ruku na velký náhrobní kámen který byl celý ze skla s mramorovými okraji a šikmým pruhem uprostřed. Stálo na něm: Blak Butters. Milovaný bratr, úžasný člověk a nejlepší přítel.
To jsem tam nechal napsat já. Pod tím vším byl nápis. "Nebyl špatný, byl jen příliš dobrý pro tento svět" Nejspíš to tam dopsal autor náhrobku, ale byla to pravda.
Ještě jsem pohladil malou podobiznu Blaka z černého křemene a odcházel po mokré, dlážděné cestičce směrem k bráně hřbitova.

S tímhle to má 666 slov.