II. díl - Pouta starých zvyků

Kapitola 2: Vábení sirény

Opravdu nechápal, proč ho Temný anděl vytáhl zrovna sem. To se spolu budou procházet po parku a držet se za ruce?!
Elisa mu několikrát volala, ale on jí to ani jednou nezvedl. Nechtěl s ní mluvit, vlastně ji nechtěl vůbec vidět. Už tak na tom bylo jeho sebeovládání hodně špatně.
Nato zaslechl zpěv. Krásný a vábivý a tak... úlevný. Nemohl si pomoci, ale vybavila se mu Elisina tvář. Její smích a ty krásné rty... Aniž si to uvědomil, začal spokojeně mručet.
Pak ji spatřil. Krásná jako sen a stejně nepolapitelná. Vábila ho, volala ho k sobě, ale jeho myšlenky patřily pouze Elise.
„Pojď ke mně," zašeptala a natáhla k němu ruku. Nato se bezdůvodně naštval a zavrčel. Odhalil vlčí tesáky a probodával jí pohledem.
Nato ztuhla a přestala zpívat. „Danieli," zavolala.
Daniel?
„Jen klid. Uklidni se příteli," mluvil na něj Temný anděl. Nico se však nechtěl uklidnit, chtěl si na někom vybít svou zlost a tenhle podfuk byl výborná záminka.
Přeměnil se a zaměřil svou pozornost na Dannyho.
„Nico, poslouchej mě. Elisa tě neovládá. Slyšíš mě? Kdyby tě ovládala, mohla by na tebe působit i Anabethina moc? Ne. To, co cítíš, není kouzlo!"
Význam jeho slov mu docházel pomalu, ale vůbec se mu nelíbil. I když krutě dávala smysl. Jen opravdu zamilovaný muž dokáže odolat kouzlu sirény. A opravdu zamilovaný Weer worf bez své milé, je opravdu velký problém.
Přeměnil se do své lidské podoby, ale stále měl chuť vraždit. „Příště mě alespoň varuj," zamručel a zmizel.

Seděl doma a zíral do zdi.
Za prvé, Marie a Erik byli v čoudu. Za druhé, tím, že se definitivně potvrdilo, že je do Elisy zabouchnutý jako malý školák, mu vzali naději, že by to šlo snadno zvrátit. Za třetí, Elisa o něj jistojistě nestála a až se to dozví, už s ním nikdy nepromluví. Za čtvrté, Elisin nezájem a to že s ní nemůže být, ho přivádělo k šílenství. Navíc tahle situace neměla řešení. Když odcestuje, zblázní se, a když zůstane, přijde o rozum tak jako tak.
Buch buch.
Co to sakra...?!
„Nico, jsi tam?" A kruci! Elisa! Co tu proboha dělá?  Zkusil se naladit na její emoční graf, aby mohl lépe odhadnout její náladu. Zvláštní... Dělala si o něj starost, ale nebyla naštvaná. Co se jen může dít?
Váhal. Neměl by jí otevřít, ale nechtěl ji nechat čekat. A tak dříve, než to mohla vzdát, vystřelil ke dveřím. Otevřel rychleji, než bylo moudré a zarazil ho její vážný výraz.
„Co je?" zamručel jemněji, než měl původně v úmyslu. V těch dříve odvážných hrdých sebevědomých očích se nyní zračil mírný strach. A ona nikdy nedávala najevo obavy.
„Neozýval ses mi," odpověděla a pak si odkašlala. Starost, kterou zaslechl v jejím hlase, zmizela. Opět se jí navrátila její jízlivost. „Vzhledem tomu, jak ses včera málem nechal chytit Lovci, jsem si říkala, jestli se ti to dnes už nepovedlo."
Nyní z ní už žádné obavy necítil, jen lehký vztek. To je dobře. Tak to má být... Snažil se přesvědčit sám sebe. I když... nemohl si pomoci a trochu ho to podráždilo.
„Nemusíš se bát. Umím se o sebe postarat," zavrčel.
„To jsem včera viděla!" odsekla jedovatě.
Trochu víc podrážděný. Bože, měl chuť po ní skočit. Tohle je v prdeli! Proč musí být tak vzpurná a paličatá a... krásná?! Do hajzlu!
„Odejdi," řekl pouze, když si uvědomil svou bezmocnost.
„Nebo co?" odvětila provokativně.
V duchu zaúpěl. Proč se mu musí dívat přímo do očí?! Co je to s ním, že se nedokáže soustředit?! A proč tak úžasně voní?! Bože!
„Jdi," zašeptal a ztěžka oddychoval.
Dlouhou chvíli na něj hleděla, než se konečně otočila a odešla. Díkybohu. Díky ti, Adriano.Tak tohle bylo o fous.