II. díl - Pouta starých zvyků

Kapitola 3: Rady

Zoufalá situace se stala ještě beznadějnější. Kdo by to čekal?
Náhle ho napadlo promluvit si s Erikem. I on už něco podobného zažil. Třeba by mu mohl poradit. Modlil se, aby věděl, co s tím.
„Haló, Nico? Potřebuješ něco?" ozval se vlkodlakův hlas. Znal ho. Věděl, že on nikdy nevolá jen, aby si pokecal o počasí. Starý dobrý Erik.
„Jo. Radu," odpověděl přímo.
„A sakra," zaklel nahlas. Nicholas se zásadně na cizí názor neptá.
„Tak mluv."
„Co mám dělat, když jsem poblázněný do někoho, kdo o mě nestojí a přitom nezešílet?" Toť otázka.
Ticho.
„To je fakt těžký, kámo," odpověděl po chvíli. Řekni mi něco novýho. „A víš to jistě, že..."
„Jo, na sto pro," přerušil ho. Přesvědčil se o tom dost jasně. Nebylo sporu.
„Tak to je v prdeli."
Tak nějak. „To vím taky," zamračil se.
Další mlčení. Aha, takže ten ví toho taky hodně.
„Jaks to zvládal, když ty a Marie...?"
Erik ho přerušil: „Nezvládal a ty to víš."
„A jak to mám asi zvládnout já?!" postěžoval si zoufale.
„Zkus se nějak rozptýlit," poradil mu, „Najdi si nějaké povyražení nebo můžeš navštívit tu malou Lovkyni s její sestrou."
„A to zabere?" podivil se Nico. Upřímně? Teď neměl chuť dělat absolutně nic.
„Rozhodně je to lepší, než jen nečinně sedět, věř mi."
Jo, na tom něco bude. „Tak dík," zamumlal.
„Nemáš zač," odpověděl a položil to.

Hailey. Neměl lidi rád. A Lovce už rozhodně ne, ale tu malou si z nějakého důvodu oblíbil. Byla celkem fajn. Její ségra ji štvala stejně jako Daniel jeho a nebyla to ten typ ukecaných holčiček, co se baví o líčení, nových módních trendech a o klucích. Miss krásy asi nikdy nebude, ale o to normálněji se chovala.
Vůbec to nebyl špatný nápad ji navštívit. Až na to, že jestli ho uvidí její otec, nejspíš ho na místě zabije. A taky se nemůže jen tak sebrat a vydat se do Plzně. Ne, to prostě nejde.
Ach jo. A to už si myslel, že se nějak zabaví. No tak nic. I když... Počkat... Tak mořská panna s tím bývalým teroristou – třeba by ji mohl navštívit. Zkusit to každopádně může.
Bylo odpoledne. Ani nevěděl, jestli jsou pořád na stejné adrese, ale rozhodl se to risknout.

Neměl rád lidi. Neměl rád hluk. A přelidněné hlučné ulice Prahy rozhodně nebyly pro něj to pravé ořechové. Každou chvíli do něj někdo vrazil a to při jeho nyní ještě podpsovitější náladě bylo velmi nemoudré. Očekával, že mu každou chvílí rupnou nervy a na někoho zavrčí. Vlastně to předpovídal. Byla to jen otázka času.
Opět do něj někdo strčil. Sakra! A dost! „Krucinál! Nemůžeš sakra dávat pozor na cestu?!"
„Tak sorry, Nico, že neumím lítat! Já za to nemůžu, že jsou ty ulice tak přecpané," odsekla dívka a teprve nyní si ji pořádně prohlédl. Hailey.
Co ta tu dělá? „Promiň, že jsem na tebe tak vyjel," řekl omluvně, „V poslední době jsem podrážděnější, než obvykle."
„Taky ahoj," odpověděla a pořád se mračila.
„Hmm... A jak to, že jsi vlastně tady?" podivil se.
„Já tu studuju. Myslela jsem, že to víš."
„Vlastně jsi říkala, žes tu potkala Erika. Tak nějak mi nedošlo, že jsi tu na internátu."
„Jsem si všimla, Mistře génie," odvětila jízlivě.
„To jsi vždycky tak protivná?" zeptal se trochu otráveně.
„Bylo pozdě," řekla náhle a v tu chvíli nechápal, co tím myslí. „Sestřička mi dělá ze života peklo."
Nicholas se uchechtl. Tak tohle tím myslela.
„Co je tu vtipného?" zamračila se uraženě.
„Ale nic. Je uklidňující vědět, že v tom bídném světě, ho nevnímám tak mizerný jen já."
„Ne to není! Je to pochmurný!"
Vlkodlak jen pokrčil rameny. Možná. Ale on už je příliš zatvrzelý. Nedokáže vnímat lítost a smutek. Na sebelítost má čas v hrobě.
„A co ty? Kam máš teď namířeno?" přerušila ticho, které nastalo.
„To je jedno. Už nikam." Stejně nevěděl, jestli by s ním ta mořská panna chtěla mluvit. Ten její přítel by jí to nejspíš nedovolil.
„A jak se má Danny a Elisa?" zeptala se.
Nevědomky zavrčel. „Mají se fajn!" opáčil podrážděně.
Zamračila se. „Nico, děje se něco?"
„Nic se neděje! Co by se taky mělo dít?!"
„Chováš se divně. Ne promiň, měla bych to přehodnotit. Divněji, než je na tebe obvyklé."
Vlkodlak se hořce ušklíbl. Je laskavá. Na Lovčí dceru. „Nech to být. Nemůžeš mi pomoct."
„Jo já jsem totiž obyčejný tuctový člověk," odvětila dotčeně.
„Ne. Zkrátka není způsob, jak bys mi mohla pomoct."
„A to víš jak? Jo, promiň, máš pravdu. S tím, že se chováš jako blbec nic nezmůžu."
„Už ti někdo řekl, že jsi neodbytná?"
„Jo. Myslím, že to byl Erik."
„Na tuhle otázku jsem nechtěl odpověď."
„Tak proč ses ptal?"
„To byl sarkasmus."
„Ne, nebyl."
„Ale jo, byl"
„Sarkasmus je něco jiného. Vím to, protože ho používám pořád."
„Jo a jak?"
Dívka se ušklíbla. „Ty jsi tááák milý."
„Ne, to je holý fakt."
„Proč se tu sakra dohadujeme?"
„Vím já?" pokrčil rameny.
„Jo víš. Odbočil jsi od tématu. Co máš za problém, že ti nemůžu pomoct?"
„Ale nic. Zabouchl jsem se do sirény, která o mně nestojí a když se jí budu dvořit, na místě mě zabije. Mimoto bez ní šílím tak jako Erik bez Marie. Pro tvou informaci, to bylo v době, kdys málem skončila jeho večeří. Ale jinak jsem úplně fajn."
„A ona to ví?"
„Ovšemže neví. Jinak bych byl už dávno mrtvý."
„To nevíš, dokud to nezkusíš."
„Vyber si. Šílenství nebo být mrtvý, přičemž máš malinkatou šanci, že to druhé není stoprocentní. Což se u šílenství, předpokládám, říct nedá."
„Ty říkáš, abych to nevzdával?"
„Jestli je ti šílenství milejší?"
Mlčel. Fajn, na tom něco je. Vlastně byla jediná, kdo mu dokázal alespoň trochu poradit. Ne, že by se mu její rada líbila, a řešení to taky úplně nebylo, ale... Svým způsobem mu ukázala jeho skutečnou situaci a možnosti. A moc velké teda neměl.
„Díky," zamumlal.
„A prej že ti nemůžu pomoct."
Usmál se. Ta její neodbytnost a paličatost byla ten důvod, proč si s ní skvěle rozuměl. Vlastně ji měl celkem rád. Kdyby se zamiloval do ní, bylo by to o mnoho snadnější, ale to by nebyl zákon schválnosti.